Běloruský pat. Nervózní Lukašenko dělá absurdní kroky, rozuzlení je ale v nedohlednu

Karel Svoboda

14. 10. 2020 • 20:00
KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Bělorusko je po měsících protestů v patové situaci. Demonstrace se konají od srpnových „voleb“ prakticky nepřetržitě a běloruská policie je velmi tvrdě potlačuje, při čemž zatýká stovky lidí. V řadách silových složek zároveň roste nervozita, což se projevilo při rozhánění pondělního protestního pochodu penzistů, proti kterým policisté použili i slzný plyn, zábleskové granáty či vodní děla. Jindy zase náměstek ministra vnitra Gennadij Kazakevič veřejně vyhrožuje, že proti demonstrantům budou použity smrtící zbraně. Obecně se dá říct, že běloruské silové složky jednají se stále větší brutalitou. A nervózní je i Alexandr Lukašenko.

Je to v podstatě tradicí – nejobskurnější příspěvek si připsal sám běloruský vůdce, který uspořádal 10. října „kulatý stůl“ s opozicí. „Drobnou“ vadou na kráse bylo, že daný kulatý stůl, kterého se účastnil Viktor Babariko, se konal ve vazební věznici KGB. Jednání se údajně zabývalo Lukašenkem navrhovanou změnou ústavy, nicméně příliš mnoho detailů z něj není známo.

Lukašenko zjevně zkoušel hrát na rozpory uvnitř opozice, kdy část chtěla nejdříve nové prezidentské volby a až poté změnu ústavy, zatímco druhá skupina trvá na opačném postupu. Pochvalu za toto počínání sklidil jen z Kremlu. Navíc, požadavky velké části opozice, tedy hlavně té, která stojí za Světlanou Tichanovskou, vyznívají jasně pro nové volby. Nezdá se, že by Lukašenkova taktika měla šanci na úspěch.

Další oznámení, se kterým přišel, je snad ještě absurdnější. Tvrdí, že představitelka opozice Tichanovská jej sama požádala o ochranu před atentátem, který se na ni údajně chystal. Lukašenko jí podle své verze dokonce dal peníze, protože byla zoufalá a žádala o ně. Snad ani není nutné připomínat video z kanceláře šéfky Ústřední volební komise Lidije Jermošiny, na němž Tichanovská deklamuje předem připravený text, zjevně pod tlakem. Podobně „dobrovolně“ opouštěla zemi (byť neúspěšně, když sama raději roztrhala svůj pas) i další opoziční tvář Maria Kolesnikova. Lukašenko se tak stále více potápí do směšnosti.

Problémem je, že podobné zprávy se dostávají ven, zatímco přístup k informacím uvnitř Běloruska je silně omezený. A ve státní televizi se podobné zprávy dozvíte jen s náležitým „zdůvodněním“ a zabarvením. Lukašenko se snaží, aby se zprávy ze země dostávaly za hranice co nejméně. Čím méně informací, tím menší tlak ze strany západních zemí. Na začátku října sebral západním novinářům akreditace s tím, že si musí zařídit jiné, podle nových pravidel. Zřejmě dochází k další snaze protesty potlačit, k čemuž se volné šíření zpráv rozhodně nehodí.

Alexandr Lukašenko má v jedné věci smůlu. Vládne v zemi, kde panuje výrazně větší citlivost vůči volebním machinacím než třeba v Tádžikistánu, kde Emomali Rachmon „slavně zvítězil“, tentokrát se ziskem 90 procent. Ostatně, Lukašenkova obhajoba, že by přeci nezvládl zfalšovat 80 procent hlasů pro sebe, by jej do podobné skupiny řadila. Zatímco v případě Tádžikistánu se „kreativní“ sčítání i hlasování bere téměř jako místní kolorit, v evropském Bělorusku je něco podobného vnímáno negativně a už to neprochází. Evropské země zareagovaly sice o něco později, nicméně Lukašenka jasně považují za uzurpátora a nejnověji ho zařazují na sankční seznam. Zvyšuje se tím jen tlak, pod kterým projevuje stále větší nervozitu.

Z čistě mocenských pozic je Lukašenkova situace sice špatná, ale stále zdaleka ne beznadějná. Platí stejně jako na začátku, že v podstatě jedinou hrozbou pro jeho pozici je, pokud by se od něj odvrátily silové složky. To se nestalo ani v dosud nejkrizovějších momentech, a proto běloruský vůdce spoléhá na to, že k tomu již nedojde a protesty se postupně vyčerpají. V současné době tak trochu připomíná ukrajinského Viktora Janukovyče v listopadu roku 2013, který hloupou snahou rozehnat stanový tábor na Majdanu proti sobě obrátil velkou část ukrajinské společnosti a prakticky sám způsobil svůj pád. Každé srovnání je samozřejmě velmi ošemetné v tom, že situace se v každé zemi liší, nicméně i na Lukašenkovi je patrné, že pod tlakem dělá až absurdní kroky.

Lukašenko situaci pravděpodobně ustojí v tom smyslu, že i nadále bude držet moc v zemi a nazývat se prezidentem, i když jeho legitimita je extrémně nízko a kromě jeho nejfanatičtějších obhájců nikdo nepochybuje o zmanipulování voleb. Nicméně, takřka vždy se najde dost lidí, kteří stávající režim podpoří s vidinou zisku zajímavých míst.

Dá se předpokládat, že ulitmátum, které Světlana Tichanovská vyhlásila (propuštění politických vězňů, rezignace Lukašenka a ukončení násilí ze strany silových složek do 25. října) s tím, že v případě jeho nesplnění bude 26. října celonárodní stávka, nebude mít na Lukašenka vliv. Sám se navíc může nadále spoléhat na podporu Ruska, a to jak ve smyslu silových složek (mluví se hlavně o Ruské národní gardě), tak v otázce financí. V každém případě bude vůči Moskvě v silně vazalském postavení – ještě mnohem víc, než tomu bylo doposud.

SDÍLET