KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Pandemie znamená nezměrnou katastrofu. Lidé umírají po tisících, což přirozeně budí prudké emoce. Strach o život, obavy ze zítřka, ztráta blízkých, to vše vyvolává naštvanost vůči držitelům moci. Ptejme se, zda vždy spravedlivou. Když ale prezident a premiér, který nese za situaci vrcholnou odpovědnost, obviní ty, kdo s nimi nesouhlasí, že mají na rukách krev, víme jistě, že jde o nestydatost.
Objektivně je rozhodování tváří v tvář rychle se vyvíjející a měnící hrozbě složité a ne vždy můžete mít při veškeré snaze jistotu, že jednáte správně. Vládě bych například nevyčítal, že spolu s ostatními evropskými kabinety v červnu minulého roku odmítla cenu kolem 1400 korun za dávku Pfizeru. Evropská komise tak musela dále jednat, cena se sice snížila téměř na čtvrtinu, ale dodávky se zdržely. Dnes už je každý z nás generál a ví, že jsme to měli udělat jako Izraelci a vakcínu přeplatit. Ale kdo to věděl tehdy?
Jindy jsou však chyby zřejmé. Třeba když premiér na podzim zastavil zavedení nutných opatření kvůli blížícím se krajským volbám, přestože dostal jasné informace, co hrozí. Pak mu trvalo skoro další dva měsíce, než vláda 14. října konečně nařídila karanténu. Důsledkem řetězu selhání je smutné prvenství v počtu mrtvých na milion obyvatel. Zde je na místě řádné vyšetřování, co se vlastně (ne)stalo. A je nehorázné, že viník toho všeho – Andrej Babiš – si troufl při nedávném jednání o nouzovém stavu obvinit opozici, že „má na rukách krev“.
Stejně zpupně pak nařkl prezident ty, kteří odmítají neregistrované vakcíny (konkrétně ruský Sputnik), že mohou za další úmrtí. Miloš Zeman za celý rok neudělal nic, aby zemi pomohl projít epidemií. Nevystoupil v parlamentu, nemoderoval politická jednání, nevyužil práva žádat od členů vlády plány a strategie a nechal zmatkování kabinetu bez reakce. Neptal se, proč jsme naplno nevyužili kvótu na vakcíny vyjednanou Evropskou komisí. Lživě zpochybnil účinnost vakcíny AstraZeneca. A teď dělá dusno, aby prosadil dvacet tisíc kusů neschváleného Sputniku V?
Ano, každý se může zmýlit, ale nad mnoha rozhodnutími zůstává rozum stát. Například když premiér odmítne milion dávek AstraZeneca od překupníků, kteří za ni chtěli desetkrát tolik, než platíme výrobci, ale nedělá mu žádný problém nařídit nákup Ivermektinu po 1250 kč za balení. Přitom tento u nás neregistrovaný lék podle dvou seriózních studií na covid nefunguje, zatímco vakcína téměř 100% brání úmrtí a hospitalizaci.
Ostatně těch půl miliardy, které by stál nákup nabízených dávek AstraZeneca, vláda „prochrupla“ ve vývoji vlastní vakcíny, který zatím nepřinesl ani článek v impaktovaném vědeckém časopise. Mohli jsme za ně mít milion naočkovaných lidí navíc... Vůbec je otázka, kolik desítek miliard ministerstvo zdravotnictví utopilo v předražených nákupech, když už se ví, že za ně platilo nejméně dvakrát (ale někdy i mnohokrát) více, než resort vnitra. Kolika lidem jsme za ně mohli pomoci a udržet je naživu?
Lidský život jistě nelze poměřovat penězi. Co však měřit lze, je, kolik životů dokážeme s daným objemem peněz zachránit. Absolutorium zaslouží české zdravotnictví, které je skutečně „best in covid“ dokázalo absorbovat vysoké počty nakažených a nezkolabovalo. Bohužel se zdá, že na to naše vláda hřeší a řadou chyb se „stará“ o víc a víc nemocných. A ani nedá zdravotníkům pořádné odměny…
Rozvaha, jak za danou cenu minimalizovat počet úmrtí, je legitimní. Čeho však dosáhla Babišova vláda? Nelze se vyhnout dojmu, že obětovala malé a střední firmy a živnostníky, školáky a především zbytečně vysoké množství životů. Špatně cílená opatření přinesla mnohým ohromné a téměř nekompenzované škody a zároveň nejvíce mrtvých na milion obyvatel na světě. Kdyby se vláda zaměřila na továrny, místo aby skoro rok držela zavřené vše ostatní, a hlavně kdyby testovala a trasovala místo plošných uzávěr, pak by s menšími celkovými dopady zachránila mnoho tisíc životů.
Rozhodování během epidemie je těžké a určitým chybám se prakticky nedá zabránit. Navíc vždy máte nějak omezené možnosti a hrajete s tím, co máte. Třeba kdybychom neměli od Evropské komise vyjednanou vysokou kvótu západních vakcín, museli bychom tak jako rozvojové země vzít zavděk čínskými a ruskými. My však (na rozdíl od západu EU) už nejsme ve skluzu a dostáváme tolik, kolik jsme objednali a ve správném čase.
Bude třeba vyšetřit jednání všech, kdo řídili strategii, rozdělování dotací, nákupy. Včetně vyvození trestní odpovědnosti, jak jsme psal už loni v říjnu, ale i té politické. Kdo může za vysoké promoření obyvatel? Komu vláda pomohla a komu ne? Proč? A jakou cenu měl život dělníka v továrně? Lidé mají právo na odpovědi. Navíc nám to pomůže připravit se na další krize. Smrt lidí se nesmí politicky „zužitkovávat“. Musíme ale trpké a smutné zkušenosti využít k tomu, abychom si tím nemuseli projít znovu. Týká se to jak důsledného přemýšlení, komu dáme hlas ve volbách, tak i naší vlastní osobní zodpovědnosti. Důležitý je nakonec pouze život.
