Topolánek: Chvála neviditelné ruky trhu. I tak to bude hodně bolet

Tento článek patří do placené sekce.
Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč

Řada pitomců, kteří se domnívají, že o ekonomických a fyzikálních zákonech – když jsou to taky zákony – lze hlasovat, bude dnes v souvislosti s energetickou krizí a s ekonomickými dopady v podobě nedostatku a raketově rostoucích cen elektřiny či plynu dokola opakovat mantru o „tržních selháních.“ Opak je ale pravdou. Za prvé, v evropské energetice už dávno žádný trh neexistuje, takže těžko může dojít k jeho selhání. Za druhé, i v komunismu, v plánované, centrálně řízené, tedy z povahy věci nedostatkové a nevýkonné ekonomice došlo nakonec k zhroucení celého systému. Tehdy i teď totiž zafungovala mnohými nenáviděná a vysmívaná „neviditelná ruka trhu.“

Platí totiž ono friedmanovské: „Žádný oběd není zadarmo.“ Nabízí se i výrok Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždy“ a slova anonymního cestáře: „Na zimu jsme byli připraveni, ale se sněhem jsme nepočítali.“ Taky se mi vkrádá asociace na mé oblíbené metalové album The Death Is Just a Beginning.

To bude platit, pokud budou evropští socialisté ze všech frakcí, vedeni soudruhem „komisařem Timmermarxem“ hasit energetický požár benzínem dalších regulací, roštím direktivních plošných kroků, zaříkáváním či placebem a ruku v ruce, pod prapory klimatické revoluce budou chtít „urychlovat“ cestu k záchraně planety. Mandaríni ale neumí řešit ani problémy, které sami způsobili a které by bez nich vůbec nevznikly, natož poměrně mnohovrstevný aktuální energetický kolaps.

Nejbizarnější selhání

Situace, kdy budou lidé v bohaté Evropě v zimě mrznout nebo jedna pětina z nich padne do „energetické chudoby“ a na rozsvícený vánoční stromeček bude celá rodina šetřit dlouhé měsíce, nedej bože dojde k blackoutu a už třetí den se budou pro jídlo a pití lidé zabíjet, připomíná trochu Stanfordský vězeňský experiment a bude jednou v učebnicích popisována (asi arabsky zprava doleva) jako nejbizarnější selhání vyspělé civilizace.

Popsal jsem to mnohokrát a opakovaně, mimo jiné zde nebo zde. Mnozí to napsali daleko lépe. Ekonomové, energetici, procitnuvší ekologové a soudně uvažující lidé už řadu let upozorňují na nevyhnutelný náraz na realitu, která nás čeká, navzdory všem smělým a ambiciózním centrálně řízeným „desetiletým plánům.“ Nechci teď polemizovat s ideologií klimatických změn, ani je nepopírám. Dochází k nim, kam až lidská paměť sahá a výzkumy dohlédnou. Nesouhlasím nicméně s metodou „předběžné opatrnosti“ a masivní, chybnou alokací vzácných zdrojů pod zpupnou ideologickou mantrou záchrany světa. Kromě nehysterické a cílené ochrany životního prostředí rozložené sociálně a ekonomicky v čase, preferuji metodu „adaptace“. Platí totiž darwinovské: „Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.“

Začít ale musíme tím, že po sobě uklidíme a začneme napravovat chyby posledních sta let v oblasti ochrany „lesů, vod a strání“, direktivně zakážeme skládkování využitelného odpadu, přestaneme poroučet větru a dešti a evolučně budeme měnit pomocí ekonomických nástrojů chování firem i domácností. Ne takový masakr motorovou pilou, cílené zchudnutí a ztrátu konkurenceschopnosti ve jménu leitmotivu knihy Limity růstu, vydané Římským klubem – „Schválně zastavit růst je obtížné, ale ne nemožné“ – jako vidíme dnes. Zranitelnost evropské energetiky a tím i ekonomiky je pak i kvůli distorzím a absenci tržního chování při každé změně podmínek na světovém trhu nasnadě.

Energetická krize?

Na INFO.CZ toho k tématu máme mnohem víc!

Plody klimatické nenávisti

Jen bohatá společnost aktivních a motivovaných lidí je schopna a možná i ochotna udělat takovou zásadní změnu, jako je překotná dekarbonizace a uhlíková neutralita v době kratší, než je životnost, a především návratnost energetických staveb. Není toho určitě schopná zchudlá, naštvaná, dotačně závislá zdrogovaná parta podléhající panice. Revoluce vždy vyvolává kontrarevoluci a náklady na uvedení zpět do rovnováhy – do homeostáze – jsou extrémní a bolestné, pokud nepovedou přímo k vyvrácení naší civilizace z kořenů. Nebylo by to poprvé. Minulé století v tom bylo ukázkové. Nakonec je jedno, jestli nenávist je třídní, rasová, náboženská nebo jen klimatická.

Homeostázi neuvádím jen ve smyslu medicínském, kybernetickém, ale hlavně tržním. Vyrovnání nabídky s poptávkou, pojmu cena vrácení jeho informační hodnoty coby vzácnosti statků a – po zrušení všech nesmyslů typu povolenek – nastavení jednoduchého ekonomického nástroje na základě politického konsenzu, například uhlíkové daně pro všechna paliva a všechny „účastníky zájezdu“. Pokud tedy věříme, že snaha té naší EU, toho revolučního předvoje totální dekarbonizace, bude bez následování ostatními globálními hráči úspěšná a my sami planetu zachráníme. Vypouštěním tabákového dýmu do vody ale zlato nevzniká. Nicméně, někdo musel být první, někdo musel říci, tudy ne přátelé! Ano, pomáhám si lacině citací Járy Cimrmana. Má vůbec v dnešní Evropě někdo odvahu vykřiknout, že král je nahý? Že král nemá šaty? Že tato cesta nevede k cíli? A je to vlastně vůbec cíl?

Sledujeme klasickou kaskádu. Dotace na obnovitelné zdroje a současně diskvalifikace substitutu – fosilních zdrojů – vedly k propadu cen elektrické energie na spotovém trhu (v tzv. merit orderu se nasazují zdroje podle variabilních nákladů, takže svítí-li a fouká, jsou tyto i záporné a vytlačují konvenční zdroje z dodávek). To přineslo nemožnost postavení ekonomicky návratného nového zdroje a dnes dokonce ztrátovost provozování již stojících konvenčních zdrojů nebo zdrojů nových bez dotačních a kapacitních triků. V situaci, kdy je dnes povolenka kolem 60 eur, může do uhlí investovat jen šílenec. Společně s vyššími náklady na uhlí a plyn to vede k velkým ztrátám. EBITDA je dnes tvořena pouze odpisy za obrovské (a různými BATy a BREFy vynucené) ekologizační investice, které jsou dnes k ničemu a jsou typickými stranded cost (tj. uvízlými náklady, jež jsou vynucené a z dlouhodobého hlediska ztracené – pozn. redakce).

Netvařme se, že je to ‚energetická‘ chudoba, kterou někdo zavinil a my s ní nemáme nic společného. To my jsme to zavinili. Mlčením a surfováním na klimatické vlně.

Dostavil se logicky nedostatek regulačního výkonu a stále více se rozevírající nůžky mezi cenou v době, kdy „fouká-svítí“, a cenou, kdy „nefouká-nesvítí“. To vede k záplavě kapacitních plateb nebo jiných triků, tak aby konvenční zdroje (povětšině fosilní) udržely několik hodin, dnů a maximálně týdnů v chodu přenosovou a distribuční soustavu a držely rezervní výkon pro zákazníky. A do toho ostrakizace a odstavování jádra! Výsledkem je enormní nárůst ceny silové elektřiny pro spotřebitele s očekávatelnými sociálními transfery řešícími „energetickou chudobu.“ Kvadratura kruhu! Nekopíruje pouze staticky realitu, ale vyvolává negativní či pozitivní očekávání podle toho, jestli se bojíte budoucnosti, zdražování a chudoby, nebo na celém spektakulárním zeleném cirkuse chcete vydělat.

A do toho přicházejí krátko a střednědobé impulsy a výkyvy, jen částečně související s covidem, které z prozatímní – pro někoho selanky, pro jiného už dávno časované bomby – dělají cenový armagedon. Předvídatelné postcovidové oživení s inflačními tlaky, odstavování uhelných a jaderných zdrojů a výstavba přechodných plynových substitutů, pro hedge a penzijní fondy návodné stahování povolenek CO2 z „trhu“ zabezpečující garantovaný výnos, ukončení těžby plynu v Holandsku a krátkodobé výpadky v Norsku a Rusku spolu s dramaticky rostoucí poptávkou po plynu v Asii a přesměrování LNG tankerů za vyšší poptávkou a cenou nás dovedly k dnešní situaci. Rusko pouze využívá daného vývoje a tlačí na zprovoznění Nord Streamu II. Naplňuje své zásobníky a točí mlýnek. EU naopak kapacitu zásobníků redukovala, a navíc jsou natlačeny jen na cca 74 %. Dá se s tím vůbec něco dělat?

Nový strategický přístup

Varoval bych před rychlými pohyby a plošnými zásahy typu snížení/zrušení DPH. Zákaz obchodování s povolenkami je přiznáním, že to byl vždy politický, a ne ekonomický nástroj a nic neřeší. To spíše emise povolenek do systému, lépe ale zrušení tohoto polobolševického nápadu. Vlády musí zabezpečit cílený sociální transfer, například zvýšením příspěvku na bydlení. Netvařme se, že je to „energetická“ chudoba, kterou někdo zavinil a my s ní nemáme nic společného. To my jsme to zavinili. Mlčením a surfováním na klimatické vlně.

Střednědobě je nutné, aby EU zvážila vytvoření dlouhodobého strategického přístupu k dodávkám plynu, který by odrážel důležitou přechodnou úlohu plynu při výrobě tepla a elektřiny. Musí získat větší objemy pocházející ze stávajících potrubí na základě dlouhodobých smluv, ideálně rozbitím monopolu Gazpromu na vývoz plynu z Ruska. Měla by uzavřít pevné dlouhodobé smlouvy na dodávky LNG. Musí přehodnotit tlak ESG (Environment Social Governance) na plyn jako přechodný nízkouhlíkový zdroj energie a zvážit celoevropskou regulaci zásobníků plynu jako primární zdroj zabezpečení dodávek na dobře propojených evropských trzích s plynem.

Uvádím tyto konkrétní kroky, protože nevěřím, že je EU schopna zásadním způsobem přehodnotit New Green Deal a rezignovat na své politické cíle. Pro nás to znamená imperativ dostavby Dukovan a zvažování menších, pružnějších jaderných zdrojů v Temelíně, společně se změnou taxonomie jádra jako čistého zdroje, záchranu naší komparativní výhody pro vytváření ostrovních soustav pro případ blackoutů – českého teplárenství a hlavně, vysvětlení lidem, že celkově zchudnou a jejich život se změní nikoli k lepšímu.

To všechno nebude stačit. Bude to bolet. Mohlo by nás uklidnit, že nad změnami bdí ona „neviditelná ruka trhu.“ Popíračům navzdory.

Líbil se vám tento článek?
Předplaťte si INFO…

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč
sinfin.digital