Nevím jak vy, ale já na noc z 16. na 17. ledna 1991 nikdy nezapomenu. Poté, co zkrachovala všechna jednání diplomatů, snažících se přimět iráckého diktátora Saddáma Husajna, aby jeho armáda vyklidila Kuvajt, který obsadila v srpnu předchozího roku, začala – v reálu i na televizních obrazovkách, od nichž jsme nemohli odtrhnout oči – operace Pouštní bouře. V čele mezinárodních jednotek pod vlajkou OSN stály Spojené státy americké vedené prezidentem George Bushem starším a na operaci se podílelo rovněž Československo. Dnes, s velkým časovým odstupem, je zjevné, že právě tehdy začala na Blízkém a Středním východě „nová doba“.
Historie příběhu, jehož poslední kapitolu, potupné stažení Američanů z Afghánistánu, jsme sledovali loni v létě, je velmi dlouhá a složitá. Ponechám-li stranou její „prenatální období“ (které, mimochodem, skvěle popsal český historik Karel Durman v knize „Blízký východ ve světové policie 1918–1959“ již v roce 1966!), byla pomyslným „bodem obratu“ v tomto regionu íránská islámská revoluce z let 1978–1979, jež vyústila ve vládu tamních šíitských fundamentalistů, v nesmiřitelné nepřátelství vůči USA a také vůči sousednímu Iráku, jemuž, shodou okolností rovněž od roku 1979 (fakticky již několik let předtím), vládl prezident Saddám Husajn. A právě on zahájil v létě 1980 proti Íránu válku, neboť se (do jisté míry oprávněně) obával radikalizace iráckých šíitů po islámské revoluci „u sousedů“, nemluvě o dlouholetých historických územních sporech s Íránem a o ambici stát se regionální mocností číslo jedna. Jedním z hlavních výsledků téměř desetileté války (1980–1988), která pro Saddáma Husajna skončila nepochybným zklamáním, byly vážné ekonomické potíže (včetně vysokých dluhů, mimo jiné Kuvajtu a Saúdské Arábii), do kterých Irák upadl, stejně jako značné „pošramocení“ prestiže na mezinárodněpolitické scéně.
Útok Iráku na ropný ráj Kuvajt z 2. srpna 1990 byl v řadě ohledů pokračováním předchozí války. Saddámu Husajnovi šlo jednak o naplnění letitých nároků, podle nichž nebyl Kuvajt, těšící se od roku 1961 samostatnosti, ničím jiným než „dočasně odtrženou iráckou provincií“, jednak o tamní ropná naleziště. S nimi souviselo i obvinění, že Kuvajťané prostřednictvím ilegálních „šikmých vrtů“ těží ropu z iráckého území. Invaze, kterou mnohem silnější Irák úspěšně provedl v již zmíněném srpnu 1990, však zneklidnila a aktivizovala nejen některé státy v regionu, včetně Saúdské Arábie, ale i Spojené státy americké, jež zde měly své ropné i politické a strategické zájmy. Cílem Operace Pouštní štít (Operation Desert Shield), kterou prezident George Bush starší (v úřadu v letech 1989–1993) vyhlásil již 6. srpna 1990 (mimo jiné na žádost Saúdů, kteří se obávali, že postup iráckých armád bude pokračovat i do jejich země), bylo především zabránit Saddámu Husajnovi v další expanzi, současně se ale de facto jednalo, jak se ukázalo později, o přípravu na Operaci Pouštní bouře (Operation Desert Storm), třebaže v té době ještě nebylo zcela jasné, zda nakonec přece jen nedojde k diplomatickému řešení krize.
