Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nová definice pokrytectví. A taky naší situace: Babiš na Národní. Komentář Vratislava Dostála

Nová definice pokrytectví. A taky naší situace: Babiš na Národní. Komentář Vratislava Dostála

Výjimečně v osobnějším tónu uvažuje Vratislav Dostál v krátké glose o odkazu sametové revoluce. Co to vlastně dneska – krátce před jmenováním Andreje Babiše předsedou vlády – znamená připomínat si tehdejší události?

Bylo mi třináct, z tehdejší doby si toho příliš nepamatuji. O to víc jsem pak hltal informace o událostech listopadu 1989 z memoárů, odborné literatury nebo filmových dokumentů. Přesto si matně vzpomínám, kterak se doma tehdy ta sebevražda řešila. Jak by také ne. Až zpětně jsem si onen tragický příběh aspoň v náznacích rekonstruoval.

Velké dějiny se na periferii českých zemí projevují vždy se zpožděním a zpravidla méně dramaticky, přece jen, daleko od centra dění byly k dispozici jen kusé a zprostředkované informace, i zde chce navíc jen málokdo skončit na straně poražených, pro českou náturu tak typická vyčkávací taktika se tu proto projevuje snad očividněji, spousta lidí má tendenci čekat, kam se situace vyvine, ostatně i proti komunistům jsme se pustili většinově do boje až poté, co byli na kolenou. Antikomunismus, všechny ty mobilizace proti levici a strašení před údajným návratem před listopad 1989 mají původ zde, jejich zdrojem a živnou půdou není nic menšího, než naše tíživá výčitka svědomí.

Krátce po sametové revoluci spáchal ředitel gymnázia v České Třebové sebevraždu. Tak či onak se v tom tehdy interesovala legenda českého filmu Jiří Krejčík, jehož konfrontace studentů s ředitelem přímo před kamerami nejspíš k tragické události přispěla. Tehdejší ředitel neunesl nařčení ze spolupráce s StB a udusil se v lednu 1990 v garáži zplodinami z výfuku svého auta. I sám jindy přísný Krejčík nejspíš zaváhal, a Česká televize tehdy jeho materiál raději – a z pochopitelných důvodů – neodvysílala.

Krejčík se ale k látce s desetiletým odstupem vrátil a jal se natočit s tehdejšími aktéry jejich vzpomínky a reflexi. V roce 1999 – aspoň tuším – to pak veřejnoprávní televize odvysílala. Mám ten strhující film kdesi u rodičů doma na videokazetě. Co chci říct: bylo a je fascinují sledovat ten svár idealismu s konkrétními důsledky svého počínání. Ta velká očekávání a radikální slova, tu touhu po svobodě, nekompromisní účtování, přímočaré hledání viníků, ty obžaloby, ale také autentickou a pochopitelnou naději.

A taky nesnesitelnou samozřejmost odpovědí týkajících se otázek svědomí, bytostných principů lidského života, tu kýčovitě jasnou hranici mezi životem v pravdě a životem ve lži, mezi ochotou přitakat režimu, anebo se mu vzepřít, ta zatím ještě ničím nenalomená a průzračně čistá víra v rodící se poměry, a zrovna tak jednoznačné odmítnutí všech a všeho, co bylo předtím. Buď, anebo. Nekompromisně. A pak najednou konfrontace se smrtí: situace k neunesení, složité otázky, strašně moc otázek, žádné odpovědi.

Nevím, zda jsem si v minulých letech na tyto polozapomenuté události aspoň na vteřinu vzpomněl. Myslím, že ne, nebyl impuls. Až letos, vzpomínku ze zasuté paměti oživil páteční záběr Andreje Babiše u pamětní desky na Národní třídě. Je to nová definice pokrytectví. A taky naší situace. Neboť Babišův politický vzestup není jenom standardní alternací moci, nýbrž znamením konce epochy, která právě v listopadu 1989 započala. Všichni před ním svou legitimitu čerpali tak či onak z tohoto bodu obratu, nástup Babiše se pojí naopak s jeho popřením nebo překonáním.

A pokud Babiš étos listopadu neztělesňuje ničím, velké části veřejnosti zase nevadí jeho údajná spolupráce s StB. A téměř všem je tak nějak ukradené, že bude vládnout s podporou komunistů. Svůj díl viny na tom nese celá polistopadová politická reprezentace. Přesto je to situace veskrze perverzní: Babiš u pamětní desky k 17. listopadu. A nejen to: je do jisté míry fascinující sledovat, jak nás a naše ideály proměnily necelé tři dekády demokratického, a taky kapitalistického, a tudíž pragmatického provozu. Tehdy nařčení ze spolupráce s StB skončilo tragickou smrtí, dneska se za ní není třeba stydět ani omlouvat, je to zjevně irelevantní otázka. 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744