KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Během úterní parlamentní debaty o prodloužení nouzového stavu vystoupil komunistický předseda Vojtěch Filip a požadoval změnit strategii očkování. V první řadě chtěl větší decentralizaci a přenesení očkování na praktické lékaře. Současně navrhl nákup vakcín z Ruska a Číny. Je opravdu nutné změnit strategii? Ano, ale úplně jinak.
Loni 6. prosince se dostala všem hejtmanům do rukou strategie očkování ministra zdravotnictví Jana Blatného. Byla plná neurčitých deklarací a víry v to, že očkování zvládnou nemocnice. V polovině prosince pak veřejnosti sám oznámil, že Česko nepůjde cestou Izraele a Německa, které budovaly „vysokoprůtoková“ očkovací centra.
Tehdy došlo ke vzpouře několika krajských hejtmanů, kteří si spočítali, že v jimi zřizovaných nemocnicích není možné provést masové očkování, jaké většina veřejnosti očekává. Hejtmané v čele s jihočeským Martinem Kubou začali proto na vlastní pěst budovat areály, kde má být očkování provedeno. O měsíc později se k této koncepci, aniž se distancoval od svého ministra, přihlásili i premiér Andrej Babiš a jeho poradce Roman Prymula. Decentralizace očkování, po níž volá Vojtěch Filip, byla nastartována v podstatě už před více než měsícem. Jen jinak než to navrhuje on.
Hejtmané přitom vycházeli z následující premisy. V krajem zřizovaných nemocnicích bylo hospitalizováno kolem 75 procent lidí nad 60 let. Předpokladem jakéhokoli rozvolňování je výrazně odlehčit nemocnicím. Z toho hejtmanům vyplynulo, že musí v rychlém tempu proočkovat krajskou populaci nad 60 let do zhruba čtyř měsíců. A že jinak než přes specializovaná pracoviště na výstavištích a zimních stadionech to nepůjde.
Nápad Vojtěcha Filipa decentralizovat tak, že přikážete praktikům, aby sami očkovali, je jednak zdlouhavé řešení a současně naráží na nechuť velké části z nich. Zároveň stát nemá páky přikázat de facto soukromě působícím subjektům změnu činnost ze dne na den. To by musel vyhlásit úplně zvláštní stav ohrožení. Než běžné vakcinaci proti chřipce se současné očkování podobá polovojenské masové akci, kterou musí garantovat státní subjekty.
Pak je tu ještě otázka otázek: Kde jsou vakcíny? Vysokokapacitní očkovací centra totiž pracují na čtvrt až půl plynu a naráží na nedostatek vakcín. Minulý týden překvapil premiér Babiš tvrzením, že se musí celý proces zrychlit, protože očkovaných lidí je kolem 70 tisíc, ale celkový počet vakcín v Česku je 169 tisíc. Škoda, že se nezeptal vedle stojícího ministra Blatného, v jakém skladu ty ampulky jsou. Z většiny krajů hlásí, že u nich rozhodně ne.
Ve chvíli, kdy ještě přesně neexistuje funkční registr žadatelů, nejsou tlaky na očkování tak velké. Navíc se často zapomíná, že zhruba po třech týdnech je nutné očkovaným lidem dát druhou dávku. Už dnes některé kraje tvrdí, že dodávky na únor budou mít nižší než v lednu. Může se tedy stát, že nezvládnou všechny přeočkovat.
Celá věc s nedostatkem vakcín má svou národní i evropskou úroveň. Očkování se stalo tím, co dalo krajům nepostradatelnost a svým způsobem novou identitu. Stručně řečeno, bez nich to nepůjde. V prohlášeních řady hejtmanů je cítit nově nabyté sebevědomí. Od státu přitom chtějí jen dvě věci: spolehlivý registr žadatelů o očkování a pravidelné dodávky vakcín. Kouzlem nechtěného prohlásil premiér Babiš na své tiskovce, že Česko není schopno rozvést po krajích ani to málo, co má.
Pokud by se měla „vysokoprůtoková“ očkovací centra v krajích skutečně rozjet naplno, dříve nebo později narazí také na špatné kontrakty, které uzavřela s globálními farmafirmami Evropská komise. Maďarsko chce nedostatek vakcín řešit přímými dodávkami z Ruska a Číny. Tohle nás ještě řadu týdnů trápit nemusí, protože stále nemáme vybudované logistické zázemí pro masovou vakcinaci. Splňme si proto nejdříve domácí český úkol. Je docela možné, že se Evropské komisi podaří vyjednat mimořádné dodávky, a pak budou muset hejtmané dokázat, jestli za kritikou vlády především neskrývali svou vlastní neschopnost.
