Odpověz na otázku, zda je vesmír přátelský, a já ti řeknu, koho volíš

 FOTO: Greg Rakozy/ Unsplash

Martin Schmarcz

31. 08. 2020 • 14:22
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Proč se šíří hoaxy? Protože si navzájem nevěříme. Lidské společenství přitom stojí na důvěře a bez ní se stáváme pomyslnou smečkou vlků, kteří ztratili pud sebezáchovy a koušou se mezi sebou. Albert Einstein položil otázku „je Vesmír přátelský?” Kdo odpoví „ano“, ten se chová lépe k druhým, kdo „ne“, ten je podezíravý, snadno podlehne strachu a nenávisti. A podle toho často volí…

O víkendu jsme mohli sledovat, jak se po sociálních sítích šíří dva neuvěřitelné bludy. První hoax tvrdil, že předseda Senátu Miloš Vystrčil odletěl s delegací do Tchaj-peje letadlem Čínské lidové republiky. Ve skutečnosti letěl s China Airlines, což je národní dopravce Tchaj-wanu. Lež byla okamžitě vyvrácena, ale to nijak nezlomilo apriorní nedůvěru mnohých.

Ještě bizarnější věc se pak stala u berlínské protirouškové demonstrace. Na tu přišlo několik desítek tisíc lidí z nejrůznějších ideových táborů. Po českém internetu ale kolovaly obrázky ze staré taneční Love Parade, nebo dokonce záběry demonstrace v Jižní Koreji. Na jejich základě se pak fabulovaly zvěsti o statisícové, či dokonce milionové účasti.

Oba hoaxy nejsou samy o sobě až tak podstatné, ostatně podobné bludy lze nalézt každou chvíli a na rozdíl od lithia či migrantů nemají potenciál nějak výrazně ovlivnit veřejné mínění. Názorně ale připomínají, v čem je problém. Dezinformátoři počítají s tím, že se na podvod přijde, ale také ví, že část populace trpí tak silnou nedůvěrou v „systém“, že bude lžím dál skálopevně věřit. Ostatně jsme to viděli u daleko závažnějších věcí, jako bylo sestřelení malajsijského letadla ruskou raketou, Putinovo zákeřné přepadení Ukrajiny, otrava Skripalových či aktuální případ Alexeje Navalného…

Kampaně, které měly zakrýt angažmá Putinova režimu na Ukrajině či při vraždách politických oponentů, samozřejmě musely být daleko sofistikovanější, ale mechanismus je stejný, jako u „prkotin“ z úvodu tohoto textu. Stojí na předpokladu, že existují lidé, pro které je vesmír kolem nich z principu nepřátelský. Ať už se tím přeneseně myslí politický systém, Kalousek, „mainstreamová“ média nebo třeba soused živnostník či „zkažená“ mladá generace.

Život v „nepřátelském Vesmíru“ je strašlivý. Pokud se aspoň jako ten vlk nespoléháte na to, že i smečka má svůj řád, pravidla a skýtá jisté záruky bezpečí plynoucí z kooperace jejích členů, snadno ztrácíte „půdu pod nohama“. Nejistota plodí úzkost, úzkost vyvolává intenzivní pocity nedůvěry, nedůvěra vede ke strachu, strach k nenávisti. Strach, nenávist a nedůvěra mnohdy vedou ruku s volebním lístkem…

Víra, že „Vesmír je nepřátelský“, má neblahé celospolečenské důsledky. Často se říká, že voliči potřebují slyšet především pozitivní program, ale to není vždy úplně pravda. Jistě, lidé mají nějaké zájmy, zvažují, co jim jejich volba přinese. Nicméně tím, co je vede k tomu dát někomu hlas, je negativní motivace. Snaží se něčemu zabránit – třeba korupci, útoku na svou životní úroveň, ztrátě jistot a bezpečí… 

Lidé mohou volit „pro něco“ – a samozřejmě to dělají –, ale musí také vidět, že ten, kdo nabízí „něco“, je rovněž „proti něčemu“, co jim vadí a čeho se bojí. Není to zase tak překvapivé. Kampaně jsou příslibů „dobra“ pro všechny plné, takže rozlišujícím znakem je nakonec nabídka odstranění něčeho či někoho voliči protivného. Za druhé v negaci je většinou silnější emoce a nemusí na tom být nic špatného. Třeba když podnikatel volí pravici, aby ho zbavila socialistů a vysokých daní.

Problém „hoaxové demokracie“ je v tom, že se stále více odklání od „statusové“ volby, kdy lidé vybírají strany podle svých skutečných zájmů, ať už pozitivních, či negativních. Jsou místo toho vedeni předsudečnou paušální nedůvěrou, která nehledí ani na fakta, ani na to, co je pro ně opravdu dobré. To je voda na mlýn populistů, demagogů a cynických marketérů, kteří umějí tuto silnou negativní emoci nasměrovat. Výsledkem může být, že lidé zvolí někoho, kdo je nechrání před hrozbami, ale sám je hrozbou.

V nepřátelském Vesmíru nemůže být nikdo šťastný. A ze všech nejvíc ten, kdo v něm žije a svým jednáním ovlivňuje ostatní. Pokud je takových jedinců hodně, je nešťastná celá společnost. Nedůvěra, nebo důvěra? Rozhodnutí, čemu z toho dáme přednost, činíme každý den mnohokrát. Co dáváme druhým, to se nám také od druhých vrací. Jak plyne z teorie her, na apriorní nedůvěře nakonec prodělají všichni, naopak důvěra vede ke kooperaci a hrám s kladným součtem, tedy k zisku pro každého.

Oba zmíněné hoaxy jsou primitivní. Ale právě proto je na nich dobře vidět, jak funguje mechanismus vyvolávání ustavičné nedůvěry k druhým, agresivity a strachu, že nám někdo chce ublížit. V drtivé většině případů jsou dnes obavy z „nepřátelského Vesmíru“ živeny uměle. Vždy na nich někdo dočasně vydělá, ale jako společnost ztrácíme. Co takhle zkusit místo nedůvěry důvěru? Nemusíme rozumět teorii relativity ale Einsteinovu otázku může pochopit každý. V přátelském Vesmíru se prostě všem žije lépe.

SDÍLET