Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Odsouzený politik ve vládě není téma. A koaliční smlouva je cár papíru. Komentář V. Dostála

Odsouzený politik ve vládě není téma. A koaliční smlouva je cár papíru. Komentář V. Dostála

Ještě nikdy nebylo tak zkrušující sledovat nekonečně vleklé vyjednávání o vládě. Především ČSSD začíná hrát nedůstojnou roli. Přitom to není tak dávno, co se koaliční střety vedly o daně, míru přerozdělování veřejných prostředků, poplatky ve zdravotnictví, sociální stát nebo privatizaci veřejných politik. Dneska řešíme, zda je akceptovatelné mít trestně stíhaného nebo dokonce nepravomocně odsouzeného premiéra. A pravdu má Jaroslav Faltýnek z hnutí ANO, když říká, že to není téma k diskusi. Až na to, že to myslí přesně obráceně, než je běžné v každé zemi s vyspělou politickou kulturou. Je to úpadek politiky.

„Na ničem základním jsme se nerozešli ve zlém,“ pravil na improvizované tiskové konferenci po obnoveném vyjednávání o vládní dohodě mezi hnutím ANO a sociální demokracií první místopředseda ČSSD Jiří Zimola. Jinak neřekl nic, co by stálo za komentář. Byl opatrný, umírněný, a ve střehu. Několikrát zopakoval, že se ze strany hnutí ANO ani jednou nesetkali s nesmiřitelnou reakcí. Přesto bylo zjevné, že si dává pozor na formulace a především na to, aby neřekl nic podstatného. Až na jednu výjimku.

ČSSD se zjevně obává, že je Babiš bude nejen na vládě, ale především ve sněmovně obcházet. Ostatně jsme tady o tom psali opakovaně: pokud nakonec dohoda o menšinové vládě vznikne, předseda hnutí ANO bude moct sociální demokraty permanentně vydírat a vyhrožovat jim, že je přehlasuje společně s komunisty a hnutím SPD Tomia Okamury. Sociální demokraté tak budou pod permanentním tlakem, vyloučit nelze ani scénář, že je Babiš potřebuje de facto pouze na hlasování o důvěře a pak je postupně z vlády vystrnadí.

Přitom je prakticky vyloučené, že by se podařilo najít efektivní formuli, která by je před takovým scénářem dostatečně chránila. Skoro se chce napsat, že nic takového ani neexistuje. Andrej Babiš zkrátka disponuje záložní většinou, což je fakt, který je v danou chvíli pro analýzu rozložení sil zcela určující. ČSSD tahá za kratší konec a Babiš to moc dobře ví. Proto jí také neustoupí víc, než potřebuje. Nelze tudíž vyloučit, že se ČSSD manévr se vstupem do vlády vymstí, mohou být nakonec leda tak za šašky, kteří Babišovi pomohli legitimizovat vládu.

Nic na tomto základním faktu nemění iniciativa, se kterou na dnešní jednání sociální demokraté dorazili. Spočívá v tom, že chtějí do koaliční smlouvy prosadit pojistku, dle které by po případné demisi všech pěti ministrů sociální demokracie musel do týdne rezignovat také premiér a zbytek vlády. No, postačí, když si člověk přečte včerejší apel Jiřího Dienstbiera, který napsal, že u Babiše nejen že neplatí podání ruky, ale také jím podepsaná koaliční smlouva.

„Opakovaně jsem na koaliční radě od něj slyšel, že koaliční smlouvu ani nečetl. Vždy, když se ji zdráhal plnit,“ vzpomíná Diesntbier. I kdyby přeháněl, je prostě faktem, že koaliční smlouva není v jistý moment nic víc, než cár papíru. Jak si asi sociální demokraté poté, co jejich ministři podají demisi, vynutí rezignaci zbytku vlády? Odpověď je prostá: nijak. Ústava hovoří jasně, o demisi vlády musí rozhodnout sněmovna, které je vláda odpovědná, a pro vyslovení nedůvěry je potřeba nejméně 101 všech poslanců. A pokud Babiše podrží komunisté a SPD Tomia Okamury, což je za dané situace skoro jisté, ČSSD nezmůže vůbec nic.

Babiš prostě nahradí jejich ministry svými lidmi a jede se dál. Také proto jim nejspíš nevyjde vstříc, pokud jde o odvolání Tomia Okamury z vedení sněmovny a dalších poslanců SPD z vedení výborů. Babiš zkrátka pracuje a bude pracovat s oběma většinami, které se mu v dolní komoře nabízejí. A z téhož důvodu sociálním demokratům nevyjde vstříc, pokud jde o požadavek, aby ve vládě případně nebyl prvoinstančně odsouzený politik. I tady nemá Babiš důvod ustupovat a i tady bude sociální demokraty tlačit do nedůstojné role.

První místopředseda hnutí ANO Jaroslav Faltýnek se sice snažil na tiskové konferenci působit smířlivě, zároveň ale několikrát zdůraznil, že požadavky ČSSD vzali pouze na vědomí s tím, že je musí teprve projednat vedení strany a poslanecký klub. Avšak zároveň odmítl byť náznakem připustit, že by hnutí ANO bylo ochotno jednat o tom, že se do koaliční smlouvy dostane bod, dle kterého by po případném nepravomocném odsouzení v kauze Čapí hnízdo musel Babiš rezignovat na post premiéra.

„My prostě tuto podmínku do koaliční smlouvy nechceme. Připadá nám absurdní,“ řekl mimo jiné Faltýnek s tím, že je to pro hnutí ANO nepřijatelné. „Už jsme to řekli minimálně stokrát. Udělali jsme z našeho pohledu maximum ústupků. Avšak toto pro nás není téma k diskusi,“ zdůraznil. Což o to, v tomto punktu s ním nelze nesouhlasit. Avšak přesně z opačných pozic. To, zda bychom měli nebo neměli mít trestně stíhaného nebo dokonce – byť prvoinstančně – odsouzeného premiéra, skutečně není téma k diskusi.

Úpadek politické kultury, jehož jsme svědky, je svým způsobem dechberoucí. Co bylo ještě včera nepředstavitelné, je dneska běžným a akceptovatelným jevem, čemu jsme se ještě včera divili, dnes přijímáme za normu, a to čím jsme nedávno opovrhovali, jsme ochotni dneska tolerovat. Každodenní klopotný provoz a jeho klíčoví aktéři nás postupně usmýkali a nejsilnější politická strana odmítá byť jenom debatovat o tom, co by ještě nedávno prakticky nikoho příčetného v této zemi ani nenapadlo zpochybňovat.

A naše nejstarší demokratická strana přitom všem hraje roli komparsu, která je naprosto v rozporu s jejími základními principy a východisky. Namísto toho, aby si znovu osvojovala emancipační étos a hledala způsob, jak například pomoc lidem v sociální nouzi nebo zlepšit dostupnost bydlení, řeší neřešitelný rébus: jak před voliči obhájit vstup do vlády s trestně stíhaným oligarchou, který ji navíc dříve či později znemožní a začne otevřeně spolupracovat se stranami situovanými na obou okrajích české politiky.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1