Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Opatrně s těmi průzkumy. Povolební realita totiž bývá jiná, složitější a plná překvapení. Komentář Jiřího Štefka

Opatrně s těmi průzkumy. Povolební realita totiž bývá jiná, složitější a plná překvapení. Komentář Jiřího Štefka

Ohlášená volební koalice KDU-ČSL se Starosty a nezávislými (STAN), která by pro vstup do Poslanecké sněmovny potřebovala v celostátním součtu získat alespoň 10 procent hlasů, zvýšila – podle mého názoru naivně a zcela zbytečně – zájem části veřejnosti a některých médií o předvolební průzkumy. Pro úspěch jednotlivých stran jsou přitom důležitější jiná data – zisk od skutečných voličů, ale například i lidnatost volebního kraje.

Řekněme si narovinu, že onen zájem o preference byl dán jedním jediným výsledkem. Z jednoho nedávného průzkumu totiž vycházelo, že podpora koalice KDU-ČSL+STAN nemá potřebnou podporu desetiny voličů a tudíž by se do Poslanecké sněmovny její zástupci vůbec nedostali. Tato zpráva řadu lidí upřímně potěšila, protože upečenou koalici a její krach ve volbách považují za elegantní způsob, jak se zbavit „černo***elníků a Gazdíka najednou“. Komentáře pod jednotlivými články pak byly velmi svérázné, každý se v nich projevil dle svých duševních a rozumových možností a limitů.

 

S otevíráním pomyslného sektu však tito „potěšení“ lidé musejí počkat, a to hned z několika důvodů. Jednak, tento průzkum byl pořízen v době, kdy ještě vůbec nebylo jasné, že volební koalice lidovců a starostů bude oběma subjekty potvrzena (potom by mě zajímalo, jak byla tato volební alternativa prezentována) a najednou se tváří, že reaguje na aktuální zprávu. Průzkum byl proveden na malém vzorku a nebyla zde uvedena ani statistická chyba. Podtrženo sečteno, vznikl zde výtvor nevalné kvality, ale který poněkud rozvlnil český politický rybník.

Jistě, většina podobných průzkumů operuje s vzorkem okolo 1000 respondentů, ale to je skutečně žalostně málo. Realita totiž bývá mnohdy někde jinde a z minulosti je znám přehršel případů, kdy se průzkumy lišily od konečných výsledků jako den a noc. Nejlepší by proto bylo ubrat jejich četnosti, dělat je například jednou za čtvrt roku, ale na mnohem větším vzorku respondentů.

Ale pryč od průzkumů do povolební praxe. O úspěchu či neúspěchu rozhodují jiná čísla. Především to jsou skutečně odevzdané hlasy reálných voličů. Pak už to ale nastupuje složitější počítání dané volebním systémem a uspořádáním České republiky.

 

Česká republika má čtrnáct volebních krajů různé velikosti a lidnatosti. A na základě lidnatosti jednotlivé kraje do Poslanecké sněmovny vysílají i rozdílný počet poslanců. Zatímco například Středočeský kraj jich posílá 25, Praha 24 a Jihomoravský kraj 23, na straně druhé Liberecký kraj reprezentuje 8 a Karlovarský kraj dokonce jen 5 poslanců či poslankyň! Z toho je tedy patrné, že v jednotlivých krajích je potřeba i zcela rozdílný procentuální výsledek pro zisk poslaneckého křesla. Zatímco například strana, která ve středních Čechách získá 15 procent, vyšle do sněmovny čtyři své zástupce, v Karlovarském kraji obdobný zisk nemusí stačit ani na obsazení jediného křesla.

Pro zisk mandátů je ale potřeba dodržet základní předpoklad, dotyčná strana musí v celostátním součtu bezpodmínečně získat alespoň pět procent hlasů, dvoučlenná koalice pak 10 procent. Je-li však toto dodrženo, v lidnatých krajích si sáhnou na poslanecké křeslo i takové strany, které v něm získají třeba i méně než oněch kýžených pět procent. Vzhledem k obvyklému propadu části hlasů daných neúspěšným stranám v takových případech mnohdy stačí i 3,5 až 4 procenta. Na druhou stranu však strana, která v některém kraji získá třeba i 10 procent nebo dokonce vyhraje, ale nezíská pět procent na celostátní úrovni, zcela ostrouhá a její hlasy zcela propadnou.

 

Z volebního uspořádání České republiky vyplývá, že je zde celkem devět krajů, v nichž se rozděluje 12 a méně mandátů. Je tedy jasné, že potřebný procentuální zisk v daném kraji pro obsazení prvního poslaneckého křesla v daném regionu (v politologii se tomu říká přirozený práh) je mnohem vyšší než oněch magických pět procent. Obvykle to je minimálně 7 procent. Ale může to být i více. Z historie je znám například výsledek, kdy v roce 2006 nestačilo Stanislavu Pencovi (kandidujícím za Zelené v Libereckém kraji) k zisku poslaneckého křesla ani 9,58 procenta.

Z tohoto pohledu se pak spojenectví KDU-ČSL se Starosty jeví jako logické. Obě strany mají svoji tradiční voličskou základnu v některých krajích, kde mohou dosáhnout výborného výsledku a získat tak hned několik křesel. Naopak v lidnatých krajích, kde bude konkurence vyšší anebo jsou méně populární, tak jim stačí k obsazení křesla procentuální zisk mnohem menší, nicméně obdržené volební hlasy budou důležité pro celostátní součet. Tlak na dosažení 10 procent se může projevit i v tom, že tato meta bude pro koalici hlavním bodem i v menších krajích a přirozený práh pro zisk prvního křesla v regionu bude mnohem blíž, než upocená snaha (kdyby obě uskupení kandidovala zvlášť) překročit alespoň pět procent. Z výše uvedeného je patrné, že v řadě krajů pět procent prostě stačit nebude.

 

Nedělme proto účty bez hostinského. Má-li se volební zpravodajství dělat skutečně poctivě, musí v něm zaznít i vysvětlení, jak to s hlasy voličů ve skutečnosti je. Řada lidí to podle mého názoru absolutně netuší a pak je překvapena, když dojde k přepočtu výsledků do praxe. Proto opatrně s těmi procenty v předvolebních průzkumech, skutečná realita pak totiž je úplně někde jinde. A to by měli vzít v potaz všichni bez ohledu na skutečnost, jestli Gazdíkovi s Bělobrádkem přejí úspěch nebo naopak pád do smradlavé sněmovní stoupy a propadliště dějin.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744