Opozici chybí k vítězství zásadní „maličkost“: důvěryhodnost

Martin Schmarcz

24. 06. 2020 • 17:30

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Stojíme na prahu nejhorší katastrofy za dobu existence České republiky. Čelíme jí s vládou, která projedla bohatství tučných let a jejím jediným plánem je nás nyní ještě více, přímo astronomicky, zadlužit. Budoucnost se jeví tak hroznou, že se vylekal i Andrej Babiš a začal mluvit o předčasných volbách. Naštěstí tu máme silnou, sjednocenou a připravenou opozici. Ale počkat… 

Ve standardních demokraciích se bodu, ve kterém se nachází Andrej Babiš, říká konečná. A to jak z objektivních, tak subjektivních důvodů. Tak hluboká ekonomická krize, před jakou stojíme, by zřejmě sestřelila i opravdového státníka. Na počátku pádu Klausovy vlády stál výpadek příjmů rozpočtu a podívejme se, co udělal hospodářský propad s pověstí Miroslava Kalouska, který ho sice odborně zvládl, ale politicky neustál. Navíc šéf ANO má hromadu svých problémů, které by samy v normální situaci měly stačit na odchod.

Babiš nemá šanci krizi zvládnout nejen proto, že na rozdíl třeba od kancléřky Merkelové si nevytvořil žádné rezervy, dokud to šlo, ale také – a především – protože vlastní vinou přišel o manévrovací prostor. Vnukl totiž svým voličům představu, že je kouzelník, který zvedne růst ekonomiky, zlepší výběr daní a zajistí jim prosperitu. S tímto narativem je samozřejmě konec. Česko má pátý největší propad ekonomiky na světě a vláda čeká více než dvousetmiliardovou díru v příjmech. Nůžky mezi očekáváním a realitou se hrozivě rozevírají.

Babišovo špatné hospodaření, jež krize jen podtrhne, a eskalující střet zájmů otevírají před opozicí reálnou šanci. Aby ji využila, musí něco udělat se svou akceschopností a důvěryhodností. Úspěch Pirátů, ale i vysoká podpora Milionu chvilek pro demokracii potvrzuje poptávku po změně. Jenže rozhodující je strana nabídky. Dokud Steve Jobs nedal na trh iPhone, lidé nevěděli, že ho chtějí. V pravicové opozici se zatím žádný takový vizionář neukázal.

U velkých značek samozřejmě prodáváte nejen kvalitu, ale ještě daleko spíš identitu, ztotožnění se s produktem. V tomto smyslu jsou „značky“ starých stran silně poškozeny. Zda trvale, to je otázka, jejíž zodpovězení není na nikom jiném než na jejích členech. Z průzkumů mínění řešení nevyčtou, sami musejí voličům učinit nabídku. Přičemž by si měli uvědomit, že v kursu je politický aktivismus, kdy ještě více než kdy dříve platí, že program váží daleko méně než důvěra v osobu, která vám ho nabízí.

Opozice se nemůže vymotat ze začarovaného kruhu. Stala se slabou, neboť se předtím stala nedůvěryhodnou. A nyní zůstává nedůvěryhodná, protože je slabá. I ODS se pohybuje hluboko pod dvaceti procenty a zaostává i za Piráty. V hlavním městě, které je stále baštou pravice a vždy určovalo trendy, dokonce velmi výrazně. Pirátská strana zde dle posledního průzkumu agentury Kantar CZ pro Českou televizi vede s 26,5 %, druhá ODS má 17,5 %, ANO 16 %.

Mluví se o tom, že opozice je roztříštěná a musí spolupracovat. To je pravda, tím se ovšem léčí symptom, ne příčina, kterou je ztráta důvěry. K její obnově stačilo v roce 2002 vyměnit Klause za Topolánka. Občanští demokraté získali v dalších volbách skoro o tři čtvrtě milionu hlasů více než v těch předešlých. Náhrada Nečase Fialou znamenala přilepšení necelých dvě stě tisíc a celkový zisk 572 tisíc hlasů. V roce 2006 dostala ODS 1.892.475 hlasů. Tato čísla ilustrují hloubku problému, v němž se tradiční strany nacházejí. A trvá to už sedm let.

Minimem, co mohou středopravé strany udělat, je alespoň deklarovat společnou vůli sestavit po volbách vládu a definovat několik zásadních programových bodů, které chtějí prosazovat. Samy na většinu ale nestačí a musejí do party přizvat Piráty. Což znamená uzavřít „krvavý kompromis“ zejména mezi nimi a ODS ve vztahu k EU či v názoru na změny klimatu. Konsensus je nutný. Ti, kteří si přejí konec zemanovsko-babišovského režimu, potřebují vědět, že je zde nějaká silná alternativa, která to dokáže.

Lidí, kteří si přejí změnu, sice vůbec není málo, jenže ti, co preferují „nové“ Piráty, často odmítají nejen ANO, ale i „starou“ ODS, liberální příznivci STAN si oškliví konzervativní KDU-ČSL atd. Tyto voličské animozity brání nějakému hurá sjednocování. Buďme tedy k politikům spravedliví, opravdu nejde o nějakou snahu „udržet si koryta“, ale o vcelku oprávněný strach, aby se spojením hlasy více neodčítaly, než sčítaly.

Dohoda o povolební spolupráci by roztříštěným opozičním voličům umožnila sjednotit se pro vyšší cíl a zároveň svým hlasem posílit vlastní stranu, nikoli jinou, kterou zrovna „nemusejí“. Tímto se ovšem přichází o bonus, který volební systém dává silnějším subjektům. U STAN, KDU-ČSL a TOP 09 pak aktuálně hrozí, že se do sněmovny samostatně vůbec nemusejí dostat.

Ať už dojde na nějakou dohodu o povolební spolupráci, nebo přeci jen na nějaké společné kandidátky, každé řešení bude tak trochu „drbání se pravou rukou za levým uchem“. Nebylo by to nutné, kdyby zde existovala elementární důvěra. Piráti s ní problém nemají. Dokonce získávají hlasy pravicových voličů, přestože by je za pravici označil sotvakdo. Prostě jsou noví, nebyli nikdy u vlády, netíží je žádný skandál, vystupují sebevědomě a v současné situaci už toto stačí, aby jim lidé věřili.

Nedůvěra v tradiční strany není jen český problém. Ve Francii a Itálii je původní politické spektrum rozbité, na Slovensku má ještě nezaložená strana expremiéra Pellegriniho dvojnásobné preference než donedávna dominantní Směr, který opouští. Politika se personifikuje a stává se aktivistickou.

Možná by udělaly středopravé strany nejlépe, kdyby založily nové hnutí, nazvaly ho třeba Budoucnost, postavily do čela někoho, s kým se budou chtít voliči identifikovat, nabídly řešení krize, obhájení svobody a udržitelnou prosperitu – a tvářily se, že v tom subjektu vůbec nejsou. Takové zjevně nesobecké jednání by mohlo vzbudit sympatie a tím jistou vyšší míru důvěry, čímž by se vyléčil nejen symptom, ale i jeho příčina.

Nebo může opozice udělat cokoli jiného. Hlavně NĚCO. Zemanovsko-babišovský režim se nezhroutí sám. Problémy, s nimiž se potýká, budou do voleb narůstat, a v tom je šance, nikoli však záruka vítězství, jež rozhodně nepřijde samospádem. Naopak, dokud bude Babiš i nadále de facto jediným výrazným politikem na scéně, tak vyhraje. Prostě proto, že „nebude nikdo jiný, kdo by stál za řeč“. Vzpomeňme, jak dopadly prezidentské volby, přes všechny problémy Zemanova prvního mandátu a odpor, který vzbuzoval.

Hnutí ANO je stále velmi silné. V citovaném průzkumu agentury Kantar CZ ho preferuje 33,5 % voličů. Základem jeho elektorátu jsou přitom senioři nad 60 let, z nichž mu chce dát hlas každý druhý (přesně 51 %). Přepočteno dle volební účasti to dělá nějaký milion a čtvrt voličů, i kdyby už hnutí nevolil vůbec nikdo další. Tito penzisté jsou velmi silně připoutáni k Babišovi, od kterého si slibují, že jim zajistí vysoké důchody (i když ty za jeho vlády reálně klesají), a ochrání je před migranty a vůbec zvrhlostmi Západu a mladé generace.

V těchto vodách opozice sotva něco podstatného uloví. O to více se musí sjednotit a sesbírat, co jde. A také efektivně zabojovat proti rozštěpení společnosti na „mladé a staré“. Ten je nejen centrálou energie udržující v chodu zemanovsko-babišovský režim, ale pokud se ho nepodaří zacelit, hrozí trvale narušit soudržnost společnosti s fatálními sociálními, ekonomickými a politickými dopady. Naopak étos ukrytý v mottu „rodinu ani politika nerozdělí“ by mohl být pozitivním momentem ženoucím vpřed sjednocenou opozici.

Voliči toho zase tolik nepotřebují. Jen naději, že existuje reálná alternativa k Babišovi. Jakmile se objeví, může dnes bezkonkurenční hnutí ANO skončit podobně, jako „hloupé“ telefony po nástupu iPhone. Chce to zkrátka novou nabídku, nový produkt, který „změní vše“. Ostatně Babiš to provedl také a vlastně mu stačilo říkat, že staré strany jsou zkorumpované a neschopné. Je na čase mu jeho slova vrátit. Jenomže aby opět zafungovala, tak je nemohou říkat ti samí, kteří boj o svou důvěryhodnost drtivě prohráli před sedmi lety…

SDÍLET