Palička: 17. listopad bez Zemana vypovídá o něm i o nás | info.cz

Články odjinud

Palička: 17. listopad bez Zemana vypovídá o něm i o nás

KOMENTÁŘ JANA PALIČKY | S blížícím se třicátým výročím sametové revoluce se stále více lidí pozastavuje nad tím, že se prezident Miloš Zeman oslav nezúčastní. Nijak velké překvapení to však není, Zeman tento svůj záměr avizoval dlouho dopředu. Mnozí z jeho odpůrců se radují, že jim nebude plevelit jejich vzpomínání, jeho příznivci naopak oceňují, že prezident nechce mít nic společného s výročím, které oni sami za nikterak hodné oslavy nepovažují. Zemanova absence je poměrně výmluvným svědectvím o tom, kam se za oněch třicet let posunulo nejen Česko, ale i sám Miloš Zeman.

17. listopad patří k nejživějším výročím. Pamětníci založení Československa již téměř vymřeli, těch, kteří zažili konec druhé světové války také bohužel ubývá, nicméně události konce roku 1989 má stále ještě většina populace v živé paměti. Za oněch uplynulých třicet let se toho s českou společností stalo hodně a četnými změnami prošli i její političtí reprezentanti. Smutným barometrem se stal Miloš Zeman se svým přístupem k oslavám, respektive dopředu avizovanému rozhodnutí se jich vůbec neúčastnit.

Nejprve se zaměřme na rovinu funkční. Ač to žádný z trojice těch, kteří prezidentskou funkci v naší republice zastávali, nikdy nechtěl moc akceptovat, prezident má především funkci ceremoniální. Skutečně, když si odmyslíme jeho jmenovací a odvolávací pravomoci a pravomoci k udílení milostí a vyznamenání, dostaneme onoho pověstného kladeče věnců, jak se o hlavě státu někdy posměšně hovoří.

Prezident (stejně jako premiér) by prostě – když nic jiného – onen věnec či květinu k pamětní desce na Národní třídě položit měl, stejně jako tak činí v jiné státní svátky a výročí na jiných k tomu určených místech. Paradoxy, že premiérem je exponent režimu, proti kterému se v listopadu 1989 demonstrovalo, mohou působit absurdně, ale funkce v tomto ohledu zkrátka zavazuje.

Nyní se přenesme do roviny osobní. Pakliže se budeme držet předchozího odstavce, pak by Miloš Zeman jako prezident měl minimálně přijít projevit úctu s květinou a zároveň by měl být schopen i překousnout, že jeho květinu někdo vyhodí do koše a ne se schovávat za výmluvu, že raději nepřijde, aby nebyl konfrontován „fašisty“. O vyhazování prezidentských květin si můžeme myslet co chceme, ale i to je součástí demokracie, kterou nám před třiceti lety pomohli účastníci akce na Národní třídě vybojovat. Dříve by si za podobný čin šel pachatel posedět na Ruzyň či na Bory, dnes si vykoleduje leda pár hejtů na sociálních sítích. A to myslím, za křivdu z vyhozených květin stojí.

U Miloše Zemana je nicméně osobní rozměr jeho postoji k 17. listopadu mnohem bolestnější. Zeman je člověkem, jehož kariéra započala během sametové revoluce, ne sice 17., byť sám tvrdí, že byl přítomen i zásahu na Národní třídě, ale o několik dnů později na Letné, kde vystoupil před tisíci lidmi s projevem, který dodnes má co říct. Nechce se ani věřit, že po třiceti letech se na stejném místě bude demonstrovat mimo jiné i proti někdejšímu charismatickému řečníkovi s beranicí. O tom, že poslední velkou veřejnou oslavou listopadového výročí bylo ze strany Zemana exhibování se zástupci krajní pravice na Albertově, nemluvě.

Jak Zeman, tak Babiš letos namísto na Národní třídu zamíří na Slovensko. To by za jiných okolností mohla být poměrně milá nostalgická reminiscence toho, že před třiceti lety jsme se komunismu zbavovali ještě jako Československo a mohli (a měli) bychom společně i slavit. Bohužel u obou ústavních činitelů má jejich zahraniční cesta hořkou pachuť schovávání se a výmluv. Dospěli jsme do bodu, kdy po třiceti letech opět 17. listopadu nebudou lidé oslavovat s vrcholnými politiky, ale demonstrovat proti nim.

Česko to nepochybně zvládne, nicméně jde o smutný obraz toho, že některé rány jen čas nevyléčí a deinstalovat politickou reprezentaci s podobnými manýrami jen jednou nestačí. Kde se lidé dokázali před třemi desítkami let sjednotit, tam jsou dnes opět rozděleni, často právě v názorech na Zemana nebo Babiše. I Zeman se zacyklil a zestárl do podoby těch, proti kterým v roce 1989 hřímal za potlesku do mikrofonu.

Česká republika má nepochybně dalších třicet a mnohem více let na to se ze svých chyb poučit, napravit je a znovu je neopakovat. Miloši Zemanovi bohužel asi tolik času k dobru dáno nebude. Přitom zrovna 17. listopad by i pro něj mohl být symbolickým dnem smíření se s jeho odpůrci. Tak snad příště...

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud