Palička: Návratem „dílen“ z dětí řemeslníky neuděláme. Radši ukažme, že učňáky nejsou jen pro hloupé | info.cz

Články odjinud

Palička: Návratem „dílen“ z dětí řemeslníky neuděláme. Radši ukažme, že učňáky nejsou jen pro hloupé

Palička: Návratem „dílen“ z dětí řemeslníky neuděláme. Radši ukažme, že učňáky nejsou jen pro hloupé
 

KOMENTÁŘ JANA PALIČKY | Nedostatek řemeslníků a nezájem dětí o studium učebních oborů jsou dlouhodobě problémem i tématem pro politiky. Zatím žádnému z nich se ale nepodařilo najít řešení. A ani návrh na znovuzavedení výuky tzv. dílen, se kterým mají počítat nové učební plány, situaci nevyřeší.

Jestli jste někdy v nedávné době sháněli řemeslníka, nejspíš jste sami zjistili, že jich je málo. V Česku jich momentálně chybí přes 300 tisíc. O možnosti jít se po základní škole vyučit ale uvažuje jen minimum dětí, na odborná učiliště jich zamíří zhruba jen pětina a z toho značná část nikoliv dobrovolně, ale třeba jen kvůli horšímu prospěchu. Oboru se pak stejně nevěnují. Přitom poptávka potvrzuje rčení, že řemeslo má zlaté dno, a činí z něj lukrativní příležitost.

V Česku jsme dlouhodobě svědky tlaku na dosažení co „nejprestižnějšího“ vzdělání. Rodiče ženou děti na vysoké školy, ale obecná laťka kvality vzdělání jako takového paradoxně klesla. Gymnázia dávno ztratila svou pověst škol pro ty nejtalentovanější a vysokoškolský titul si minimálně na soukromé škole zvládne (s dostatkem peněz) udělat i ten, kdo by ještě nedávno šel na učiliště.

Je přitom potřeba zdůraznit, že  „učňák“ není nějakým odkladištěm blbečků. Nehledě na to, že o vyučeného řemeslníka se na trhu práce poperou, kdežto bakalář jakési obskurní variace na manažerskou psychologii ze soukromé vysoké školy uplatnění nalezne jen stěží. S neochotou se řemeslu vyučit je spojená skutečnost, že dnešní nejmladší generace je míň manuálně zručná. Co naplat, že dřív, než se naučí číst, umí většina dětí obsluhovat mobilní telefon, tablet a počítač.

Objevil se návrh, který má ambice zabít dvě mouchy jednou ranou – opětovně do školních osnov zařadit takzvané dílny, na které si jistě dnešní třicátníci a starší vzpomenou ze svých školních let. Název by se změnil na modernější „technika“, obsah by rovněž reflektoval technologický pokrok, ale v zásadě by se jednalo o totéž, co už tu bylo. Nepleťme si ale souvislosti – to, že v době, kdy se dílny vyučovaly, bylo i víc studentů učebních oborů, neznamená, že to tak bude i s opětovným zavedením předmětu.

Já sám jsem dílny zažil na střední škole, kde se jim ušlechtile říkalo „Úvod do odborné praxe“. Jak mě pilování trubek z vyřazených židlí a vyřezávání různých druhů závitů do již upilované části trubky mělo uvést do tajů filmové a televizní produkce, kterýžto obor jsem studoval, jsem dodnes nepochopil. Odnesl jsem si z toho, že jsem „naprostý diletant“ a historku vyučujícího o tom, jak se snažil obarvit si lyžařskou bundu ve vaně, až obarvil vanu i sebe. Láska k řemeslu tu rozhodně nevzplála.

Poptal jsem se kolegů a jejich zážitky jsou veskrze podobné. O tom, že zprostředkování podobně kvalitních dílenských zážitků současné generaci nějak výrazně ovlivní pracovní trh, zvýší zájem o manuální obory nebo vychová z dětí zručné jedince schopné obstát v nástrahách každodenního života (výměna žárovky, přivrtání poličky...), si troufám pochybovat.

Pokud někdo chce mladé lidi nasměrovat k řemeslu, měl by bojovat se stigmatizací učilišť jako škol „pro hloupé“. Měl by ukázat, že se naopak jedná o cestu k velmi slušnému příjmu a jistotě uplatnění, a vysvětlit, že ten, kdo pracuje rukama, není horší než manažer v kanceláři. Oni manažeři se naopak často bez řemeslníků neobejdou. A hlavně, namísto vymýšlení nesmyslů s dílnami by třeba mohl někdo z vládní koalice přijít s tím, že by živnostníkům ulehčil život snížením nadměrné administrativní zátěže. Ale to bychom už asi chtěli moc.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud