Palička: Páni senátoři, ústavní žaloba na prezidenta tu není pro vaše PR | info.cz

Články odjinud

Palička: Páni senátoři, ústavní žaloba na prezidenta tu není pro vaše PR

Skupina senátorů sdružených v klubu Senátor 21 oznámila, že chystá ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana. Ačkoliv se sociálními sítěmi šíří vlna uznání, k radosti příliš důvodů není, spíše naopak. Senátoři ohánějící se obranou demokracie totiž výhrůžkami ústavní žalobou demokracii dělají dlouhodobě spíše medvědí službu.

První přímá prezidentská volba v roce 2013 byla v mnoha ohledech přelomová. Už samotné volební klání provázely značně zjitřené emoce. Když byl nakonec prezidentem zvolen Miloš Zeman, bylo jasné, že se jeho mandát neobejde bez kontroverzí. Zeman byl dlouhodobě znám jako politik, který sám tyto kontroverze rád a cíleně vyvolával a nic nenasvědčovalo tomu, že by se po desetiletém exilu na Vysočině měl po návratu do vrcholové politiky chovat jinak.

A skutečně se v tomto ohledu žádné překvapení nekonalo. Jediným větším překvapením pro Zemanovy odpůrce bylo jeho znovuzvolení v loňském roce, které vedlo k ještě větší polarizaci české společnosti a to napříč jejím složením. Od obyčejných lidí po zákonodárce.

Miloš Zeman má za sebou za 6 let v prezidentském úřadu objektivně tolik kauz a skandálů, na kolik by se muselo několik jiných politiků skládat za celé své dlouholeté kariéry. Na jeho popularitě u voličů se to ale nikterak zvlášť neodráží, nejenže navzdory víceméně 5 let trvající antikampani dokázal znovu vyhrát ve volbách, ale navíc i stále pravidelně obsazuje přední příčky průzkumů o důvěryhodnosti politiků.

Skoro by se chtělo říct, že čím silnější odpor se vůči němu zvedá, tím více se jeho podporovatelé dokážou semknout. Že by momentální, v médiích propíraná, ústavní žaloba měla jiný efekt je krajně nepravděpodobné. Nejsmutnější na tom všem je fakt, že si to nejspíše ve skrytu duše uvědomují i iniciátoři ze senátorského klubu Senátor 21, jen jim nenávist vůči Zemanovi natolik zatemnila uvažování, že jsou ochotní v boji proti němu jít přes mrtvoly. I kdyby měly být jejich vlastní.

Topol Show - banner

Pro poměrně početnou skupinu politiků se stal boj proti Miloši Zemanovi víceméně dominantou jejich politického programu. Samozřejmě, že žádný z nich vám nepřizná, že jeho hlavní agendou je antizeman. Většinou tomu budou říkat nějak ušlechtile, například „obrana liberální demokracie“, ale ve finále se nejspíše sami děsí toho, co by se stalo, kdyby Miloš Zeman odstoupil, přidal se k němu i Andrej Babiš a oni by museli přestat bojovat proti něčemu a začít bojovat za něco konkrétního.

Rozhodně nejde o to, že by Miloš Zeman neměl být kritizován, to chraň bůh. Kritika je naopak klíčová u všech politiků a nikdo by neměl být jakkoliv nedotknutelný. Problém nastává, když kritika přeroste v naprosto neadekvátní reakce. To pak může bránění demokracie přerůst v podkopávání jejích důležitých atributů, jeden ani neví jak.

Ústavní žaloba proti prezidentu republiky je součástí našeho ústavního pořádku jako zcela mimořádný prostředek a krajní řešení situace, kdy se prezident dopustí velezrady nebo hrubého porušení Ústavy či ústavního pořádku, za což mu hrozí ztráta úřadu a neschopnost jej znovu nabýt.

Nejedná se o nějakou prezidentskou analogii trestního oznámení, které si proti sobě mohou zadarmo podávat znesváření sousedé do aleluja a zatímco je to nic nestojí, orgány činné v trestním řízení mrhají svou kapacitou, aby mohli celou věc alespoň odložit. V historii samostatné České republiky došlo k podání této ústavní žaloby jednou, kdy byla podána na prezidenta Václava Klause v souvislosti s amnestií, nicméně Ústavní soud se jí věcně nezabýval a řízení zastavil, jelikož Klaus už nebyl prezidentem a nebylo tak vlastně o čem rozhodovat.

Rozdíl mezi Klausem a Zemanem je markantní. Zatímco u Klause se při nesouhlasu s jeho kroky ústavní žalobou nevyhrožovalo a když potřebný počet senátorů i poslanců na konci Klausova funkčního období seznal, že jednání prezidenta překročilo únosnou mez, tak došlo k jejímu podání, u Zemana téměř pravidelně slýcháme o tom, že páchá velezradu, měl by být zbaven úřadu a někdo je připraven podat proti němu ústavní žalobu.

Ona připravenost zatím vždy skončila u toho, že k žádnému podání ústavní žaloby nedošlo. Je to už takový senátní evergreen, že jednou za čas skupina senátorů pod praporem obrany demokracie oznámí přípravy ústavní žaloby, přičemž mnohem více než na závažnost Zemanova jednání tím upozorňují na to, že oni sami proti Zemanovi bojují tak intenzivně, že „zvažují kroky“. Ostatně doposud vždy jediným výstupem bylo, že se o daných senátorech týden psalo, dostalo se jim zvýšené míry mediální pozornosti obzvláště v ideově zpřízněných médiích, jen aby celá věc posléze vyšuměla do ztracena.

Někteří komentátoři opětovně aktivity senátorů kvitují, ač experti na ústavní právo jasně říkají, že žaloba je bez šance (ale co je expert proti komentátorovi, kterému to myslí správně politicky, že…).

Ostatně naprostou marnost vlastního počínání musí vidět i samotní senátoři, kteří snad nejsou politickými diletanty, kteří by neviděli, že k podání žaloby Ústavnímu soudu potřebné dvě třetiny senátorů i poslanců prostě a jednoduše nemají a mít nebudou.

Celé to připomíná bajku o pasáčkovi, který tak dlouho křičel, že mu stádo ovcí napadá vlk, až ho ostatní přestali brát vážně a když vlk skutečně zaútočil, nikdo nedorazil na pomoc. Rozhodně by nebylo dobré devalvovat podobným způsobem institut ústavní žaloby proti prezidentu republiky nadužíváním její hrozby v rámci vlastního zviditelňování se.

Senátoři se sice mohou považovat za pojistku demokracie, ale měli by i uvědomit, že některým svým počínáním mohou jinou skutečnou pojistku demokracie zničit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud