KOMENTÁŘ JANA PALIČKY | Těžko uvěřit, že si letos připomínáme už třicáté výročí sametové revoluce. Pro mě osobně je to ještě o to neuvěřitelnější, že sám tou dobou oslavím třicáté narozeniny. Není to ještě žádný věk pro vzpomínání ctihodného starce, ale menší bilancování nad těmi třiceti lety, které jsem spolu se svými vrstevníky od té doby v naší zemi prožil, si snad mohu dovolit. Dovolte mi se tedy na následujících řádcích zamyslet nad tím, jaké ponaučení si můžeme z těch třech dekád opětovně nabyté svobody vzít, a co naopak můžeme dnešnímu Česku nabídnout my, čerství třicátníci.
První krůčky jsme dělali v zemi, která už neexistuje. A stejně jako ty naše prvotní životní úspěchy a pokroky i Československo známe spíše z vyprávění rodičů než ze vzpomínek. A byli to právě oni, kdo z toho všeho měli tu největší radost. Nejen z faktu, že opět mohou na vlastní kůži poznávat, co je to svoboda a demokracie, ale i z toho, že nás na svět přivedli právě do této doby a na rozdíl od nich nebudeme muset prožít podstatnou část svých životů v totalitě.
