Články odjinud

Pastuchová: Systém péče o ohrožené děti v ČR stojí na rozcestí. V sázce jsou osudy tisíců dětí

Pastuchová: Systém péče o ohrožené děti v ČR stojí na rozcestí. V sázce jsou osudy tisíců dětí
 

Nikdo určitě nepochybuje o tom, že dítě patří do rodiny. Jenže některé děti to štěstí bohužel nemají a musí se o ně postarat společnost. Někteří lidé nyní říkají, že máme zrušit ústavní péči, nejvíc se zpochybňují kojenecké ústavy. Kdo se pak ale o ohrožené děti v České republice postará? 


Ohrožené děti a tři ministerstva 

V současné době se péčí o ohrožené děti zabývají tři rezorty: ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Každé má v systému péče o ohrožené děti svoji důležitou a nezastupitelnou roli. Mají sice společný cíl, přesto ale jejich spolupráce vázne. Hlavně proto, že spolu dostatečně nekomunikují. Jenže problém nevyřeší ani sjednocení péče pod jediné ministerstvo. To by možná pomohlo příslušným úředníkům, ohrožené děti to ale nespasí. Každé ministerstvo se na ně dívá jinak a v podstatě ani neexistuje jedna definice, z níž bychom mohli vycházet. Současné rozdělení kompetencí ale přinejmenším garantuje jednu zásadní věc: problém ohrožených dětí někdo řeší z hlediska zdravotního, sociálního, výchovného a vzdělávacího. Každý sice klade důraz na „svůj“ pohled, na dítě však působí všechny vlivy komplexně. 

Cestu ke zlepšení fungování celého systému proto vidím především v posílení mezirezortní spolupráce, kdy se tři zmíněná ministerstva prostě musí domluvit, shodnout a jasně definovat opatření, která musí ve prospěch dětí udělat. Já osobně věřím, že to půjde, pokud jednotlivá ministerstva nebudou podléhat tlakům různých zájmových skupin často reprezentovaných neziskovými organizacemi. I neziskovky samozřejmě mají v celém systému své místo, jenže nic nebude fungovat, když se věci nedohodnou hlavně na úrovni ministerstev, která mají největší zodpovědnost. 

Evergreen rušení dětských center znovu na obzoru 

Každý, kdo se problematikou ohrožených dětí a náhradní rodinné péče v ČR zabývá, dobře ví, že otázka rušení dětských center (ústavy pro děti do tří let věku – kojenecké ústavy) se u nás objevuje pravidelně. Diskutujeme na vládní úrovni i v krajích. Jestli se ale kompetentní lidé nedokážou na podobě systému jednoznačně shodnout v Praze, v krajích už se vydávají vlastními cestami. Třeba Zlínský kraj funguje bez dětských center, zatímco pro ten ústecký jsou nezbytnou součástí. Logicky: v Ústeckém kraji mají mnohem víc ohrožených dětí a navíc těch, které mají vážné zdravotní problémy. Zároveň tam ale mají málo osvojitelů a pěstounů, kteří by se chtěli o tyto děti starat. Takže opravdu chceme rušit dětská centra plošně? To je přece nesmysl.  

Není pěstoun jako pěstoun 

Znám hodně pěstounů, přechodných i dlouhodobých, kteří by se pro dítě, které mají v pěstounské péči, rozkrájeli. Není pro ně problém žádný zdravotní handicap ani cokoliv jiného. Prostě nemají předsudky a pěstounství chápou jako své poslání. Před takovými pěstouny smekám a udělám maximum pro to, aby je stát maximálně podporoval. Taky ale věřím, že právě tito pěstouni dobře pochopí následující řádky. Pěstouni u nás čekají na dítě dost dlouho a někdy to i vzdají. Větší problém ale bývá, že někteří nemají o pěstounské péči reálné představy. Zaměňují pěstounství za osvojení, odmítají romské děti i ty s handicapem nebo sourozenecké skupiny. A do toho všeho si přičtěme, že u nás pěstouny připravujeme bez přesných pravidel, takže neznají všechna rizika a problémy spojené s pěstounskou péčí. Třeba různé poruchy a onemocnění dětí nebo intervence biologické rodiny. 

Taky pochybuju o tom, že pěstounství na přechodnou dobu v České republice funguje efektivně. A není to jen nějaký můj pocit, ale konkrétní informace od lidí z praxe. Právě od nich slyším, že někteří lidé v přechodném pěstounství vidí jen možnost, jak si dobře vydělat. Přechodní pěstouni proto často preferují bezproblémové děti, protože si nechtějí komplikovat život např. komunikací s problémovými biologickými rodiči. Možná se toho bojí a možná neví, jak na to. Já vidím problém i v tom, že ne všechny děti mohou v přechodné pěstounské péči dostat péči, jakou vyžaduje jejich zdravotní stav. 

A ještě bych se ráda zastavila u dětí, o které pečuje širší rodina. Je to určitě dobře, protože si děti nezpřetrhají rodinné vazby. Jenže příprava takových žadatelů je v ČR nedostatečná, nekvalitní a krátkodobá. Málokdo si troufne zamítnout žádost příbuzného o svěření dítěte do péče. Chybí ale jasná pravidla i věkové limity. Nikdo taky neřeší, že se děti z jednoho nevhodného prostředí mohou prostě jen dostat do jiného nevhodného prostředí. A vznikají i další problémy, kdy třeba příbuzní pěstouni odmítají kontakt biologických rodičů s dětmi. Neumí jednat s rodiči s psychologickou zátěží, mentální retardací, závislostí na návykových látkách atd. Potřebují proto okamžitou odbornou pomoc, ta u nás ale bohužel nefunguje. 

Profesionální rodič ze Slovenska 

Podle mě proto potřebujeme pro pěstouny na přechodnou dobu cílenou pomoc i zvýšený dohled. Jenže to je náročné pro stát i samotné pěstouny. Současný systém doprovázejících organizací na to zjevně nestačí, mohli bychom se ale inspirovat na Slovensku. Tam pěstouny na přechodnou dobu definují jako tzv. profesionální rodiče a přechodné pěstounství berou jako zaměstnání, za které lidem náleží plat. Slovenský systém je jasný a transparentní a odpadají tak diskuze o skutečné motivaci pěstounů. V ČR by profesionální rodiče mohli být zaměstnanci dětských center. Spolupracovali by s nimi a jejich pracovníci by mohli dětem, dlouhodobým pěstounům i biologickým rodičům poskytovat odbornou péči (ambulantní i lůžkovou). Naším cílem má být vrátit děti do biologických rodin všude tam, kde to jde. Všechny aktéry proto musíme propojit. 

Profesionální rodiče bychom financovali stejně jako přechodné pěstouny, jen s tím rozdílem, že by měli smlouvu s dětským centrem. Státní příspěvek ve výši 48 tisíc korun ročně, který nyní pobírají za každého přechodného pěstouna doprovázející organizace, by z části dostávala i dětská centra na pokrytí jiných služeb, než jsou ty zdravotní. Tyto aktivity by definoval zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Shrnuto a podtrženo: stát by měl přehled, na co jdou konkrétní veřejné peníze, a profesionální rodiče by současně našli všechny služby a odbornou pomoc na jednom místě. 

Poskytování komplexní interdisciplinární péče ohroženým dětem by tak zůstalo výsadou dětských center. Ta by mohla celkem snadno nahradit i tzv. doprovázející organizace, jimž stát vyplácí příspěvek zhruba 0,5 miliardy korun ročně. Na základě analýzy výročních zpráv některých z nich si totiž nejsem úplně jistá, jestli peníze skutečně jdou tam, kam mají. Podle mě je proto lepší dětská centra změnit, než je rušit.

Zdravotní stav jako základní ukazatel 

Otázkou je, kdo by měl dětská centra s profesionálními rodiči v gesci. Osobně si myslím, že by měla zůstat v gesci ministerstva zdravotnictví a jejich činnost by definoval zákon o zdravotních službách. Jejich role je totiž zásadní právě ze  zdravotního hlediska. Každé ohrožené dítě by před umístěním do náhradní rodinné péče mělo vždy projít dobrou diagnostikou! Jen tak pro něj najdeme nejlepší formu náhradní rodinné péče. 

U některých dětí se totiž ukazuje, že pro ně přechodná pěstounská péče není vhodná. Záleží prostě na tom, co chcete nebo nechcete slyšet a vidět. Já bych si samozřejmě taky přála, aby každé dítě vyrůstalo v rodině, ideálně v té vlastní. Jenže realita je bohužel jiná. A trochu ji překrývá i křik neziskových organizací, podle nichž u nás dětská centra dávno nemají co dělat. Opravdu? Možná by se i neziskovky mohly o jejich práci víc zajímat.

Jana Pastuchová je poslankyně hnutí ANO a členka výboru pro sociální a zdravotní politiku.  

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud