Pečinka: Autoritativní postupy jsou opět sexy | info.cz

Články odjinud

Pečinka: Autoritativní postupy jsou opět sexy

KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Je to taková česká bouře ve sklenici vody. Ministr obrany Lubomír Metnar se rozhodl předložit vládě k projednání materiál o posílení pravomocí vlády a premiéra na úkor parlamentu v době krize, podobné té současné. Po výbuchu odporu v médiích a na sociálních sítích se ministr od dokumentu fakticky distancoval a uznal, že nevhodně zvolil termín.   

Doporučení meziresortní odborné skupiny, jak materiál nazval ministr obrany, je téměř identické s tím, s čím nedávno přišel maďarský premiér Viktor Orbán, který to doplnil o možnost řídit zemi prostřednictvím dekretů. V obou případech šlo o špatné načasování, které však reagovalo na zcela konkrétní situaci: co se stane, když podstatná část parlamentu nebude usnášeníschopná kvůli nákaze virem nebo něčemu podobnému?

Ve Švédsku pro tuto situaci mají vcelku elegantní řešení už dnes. Parlament o 349 členech funguje tak, že zasedá pouze 55 poslanců. Ti jsou vybíráni proporčně na základě výsledků voleb. Opačným případem je Evropský parlament, který může zasedat distančně, tedy, že europoslanci mohou hlasovat přes internet. České zákony ani jeden z těchto modelů nepředpokládají.

Nicméně obava o usnášeníschopnost zákonodárného sboru a zablokované rozhodování státu je pochopitelná. Reagovat na ni můžeme dvojím způsobem – demokraticky a autoritativně. Záleží na tradicích země, který způsob si vybere.

V současném Česku a vlastně i většině Evropy se nacházíme, zdá se, ve fázi většinového obdivu k silným opatřením a autoritářským řešením. Vychází to z falešné úvahy, že čím větší moc v rukou jedné osoby, tím jdou razantněji provést regulace, a tím větší dobro se lidu prokazuje.

Teprve další měsíce ukážou, zda drastická opatření přispěla k horším ztrátám, než by přinesla selektivní ochrana nejrizikovějších skupin obyvatelstva. To však nechme na „diskusi po koronaviru.“

Jak může být parlament přínosný i v době epidemie, a naopak výkonná moc slepá a zkostnatělá, jsme se mohli v Česku přesvědčit koncem ledna 2020, tedy nějakých šest týdnů před vyhlášením nouzového stavu.

Tehdy se na plénu poslanecké sněmovny obrátil poslanec Bohuslav Svoboda (ODS) na premiéra a ministra zdravotnictví s několika otázkami: „Jaké lůžkové kapacity má ČR připravené pro případ většího počtu pacientů s podezřením na infekci koronavirem? Máme nachystán dostatečný počet zdravotních pomůcek – ochranné oděvy, dezinfekce atd.? Máme dostatek personálu, který je připraven na možné nenadálé situace?“

Vládní většina jím navrhovanou rozpravu shodila ze stolu a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch prohlásil, že stát je připraven a má plné sklady. Kdyby tehdy došlo k debatě, mohli poslanci (a nejen z řad opozice) vládu přitlačit víc ke zdi a možná bychom na pandemii byli lépe připraveni.

Jako platí, že parlament může být občas jen „žvanírnou“, podobně se mohou vládní představitelé občas chovat jako tupci. Až se situace uklidní a bude dostatek informací, je možné, že příznivci nových autoritativních pořádků zjistí, že Čína navzdory všem tvrdým opatřením neměla v boji s koronavirem lepší výsledky než evropské demokracie. Přesto se na sociálních sítích v různých podobách šíří mýtus „úspěšné diktatury.“  

Kromě ekonomického propadu a sociální krize jsou hlavním rizikem současnosti pokusy vlomit se do osobních svobod každého občana pod heslem „boje proti viru.“ Koncept „inteligentních karantén“, který v těchto týdnech představují různé evropské státy, v některých oblastech nahrazuje někdejší opatření v boji proti terorismu. V oblasti digitálního průniku do soukromí jde ještě o kousek dál. Bude právě na parlamentech, aby svodům zdánlivě rychlých řešení dokázaly čelit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud