Pečinka: Zeman je bez hranic a z Babiše je Ovčáček II | info.cz

Články odjinud

Pečinka: Zeman je bez hranic a z Babiše je Ovčáček II

KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Ve čtvrtek odpoledne se odehrálo další dějství vládní krize. To, co jsme na nádvoří Pražského hradu viděli po schůzce prezidenta s premiérem, ovšem nebyla tisková konference předsedy české vlády Andreje Babiše, ale mluvčího prezidenta republiky Andreje Babiše.

Ztotožnění premiéra s hlavou státu snad nemohlo být větší. To by tak nevadilo, kdyby se oba politici shodovali třeba na společném tématu. V tomto případě ale došlo k nepřijatelné záměně rolí. Tím, jak Babiš rezignoval na vyjednávací pozici danou funkcí předsedy vlády, dochází tu už řadu týdnů k vytváření mimoústavních zvyklostí a postupů, které nafukují význam prezidenta v politickém systému.

Čtvrteční Babišova tiskovka jen potvrdila, že se zde už šest týdnů vedou procedurálně vadná jednání o budoucnosti vlády a veřejnost si na to začíná zvykat. Jestli se v něčem rýsuje program opozice, tak v tomto: postavit politiku zase z hlavy na nohy.

Po třicet let demokratické politiky, od premiéra Čalfy, přes Klause až po Sobotku bylo naprostou samozřejmostí, že základní procedury vyjednávání o personálním sestavení vlády se odehrávají mezi premiérem a předsedou (nebo předsedy) koaličních stran. To oni mají ve své pravomoci posuzovat profil budoucích ministrů.

Teprve, když se napevno dohodnou, odchází za prezidentem, který má podle Ústavy působit jako záchranná brzda v ojedinělých situacích. Příklad: může vyjádřit stanovisko některé z bezpečnostních složek na budoucího ministerského adepta a navrhnout premiérovi, aby ho ještě prověřil z důvodu bezpečnostního rizika. Všechno se odehrává diskrétně v zákulisí a kandidát na ministra je veřejnosti představen ve chvíli, kdy jsou sporné věci vysvětleny.

V Česku roku 2019 byl oproti tomu zvolen úplně špatný formát. Premiér minulý pátek téměř v přímém přenosu debatovat s prezidentem o vhodnosti navrženého Michala Šmardy a důvodech odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Z premiérské funkce tak udělal tajemníka prezidenta republiky, který si jde uctivě vyslechnout jeho instrukce. Podobně to působilo i dnes na Hradě.

Stejně vadný je formát páteční schůzky vicepremiéra a předsedy ČSSD Jana Hamáčka v Lánech, kde bude sedět za stolem s prezidentem republiky a s ministrem Staňkem, kterého Zeman drží ve funkci. Dva na jednoho. V tomto případě Hamáček přijímá pozici obžalovaného, který se má hájit před soudcem. A co má být praktický výstup? Sebekritika?

Tyhle protokolárně nezvládnuté situace jen deformují celou českou politiku a vrací nás hluboko do poloviny 19. století, protože podobným způsobem jako prezident Zeman by si před 120 lety neodvážil do jmenovacích procesů vlády zasahovat ani rakousko-uherský císař František Josef I. I on měl k ministrům výhrady, které dával najevo, ale od určité doby akceptoval demokratické procedury. Stručně řečeno, nesouhlasím s ním, ale jmenuji ho, třeba s menšími fanfárami. Faktem je, že k tomu byl třeba protitlak výkonné moci.

Andrej Babiš jako člověk je natolik oslaben svými probíhajícími nebo potenciálními trestněprávními kauzami, že potřebuje dvojici ministryně spravedlnosti-prezident jako svůj balíček poslední záchrany. V případě Marie Benešové se může v budoucnu hodit její právo podat tzv. stížnost pro porušení zákona. Je to pravomoc ještě z komunistické éry, která dává podnět k revizi pravomocného rozsudku nezávislého soudu. 

Prezident Zeman zase může v jakékoli chvíli použít právo udělovat milost. To je základ, z něhož vyrůstá podřízené postavení premiéra České republiky vůči ostatním článkům moci.

Letní politická krize byla přece jen k něčemu dobrá. Donutí vlažnou opozici více přemýšlet o případných změnách Ústavy. Dotýkají se daleko většího množství věcí, než jen jmenování a odvolávání ministrů.

Do české Ústavy byla před několika lety neorganicky naroubována přímá volba hlavy státu. Takže máme prezidenta se silným mandátem, ale papírově slabšími pravomocemi. Prezident tak má tendenci si své kompetence neformálně rozšiřovat, čehož jsme svědky. Jedinou hrází v demokracii proti tomu může být zpřesnění jeho pravomocí. 

To je také hlavní poselství letní vládní krize.     

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud