KOMENTÁŘ PETRA PEŠKA | Viděno černobíle, zdá se to jednoduché. Praha vypověděla smlouvu s Pekingem, radnice metropole malého středoevropského státu se nesklonila před hlavním městem miliardové velmoci. Navíc v principiální věci – „sesterská“ dohoda obsahovala servilně znějící formulace a z komunistické Číny na žádost o jejich úpravu chodily reakce buď zamítavé, nebo nakonec vůbec žádné. A co je větším projevem ignorantství, než neodpovídání – ať už ve vztazích měst či lidí.
Jenže o žádné velké hrdinství nejde. A to nejen kvůli tomu, že nikdo z vedení pražské metropole neriskuje poslání do čínského pracovního tábora. Jakkoliv to může být krok sympatický, je v něm skrytá i velká míra aktivismu, ne-li rovnou politického diletantismu. Byť poté, jak se věci postupně vyvinuly, bylo vypovězení smlouvy nejspíš nevyhnutelné (tedy pokud rozhodnutí radních potvrdí i zastupitelstvo). Už pouhé zachování statu quo by vypadalo jako projev slabosti.
A to i v souvislosti s přehnanými reakcemi čínské strany, která mj. začala rušit povolení k výjezdům různých hudebních těles (mimo smyčcového Pražákova kvarteta, které to „odskákalo“ za podobnost jména svého zakladatele s názvem naší metropole…).
