Petrášová: Švýcarská minulost může inspirovat neslyšící a vozíčkáře v Česku, i oni zaslouží odškodné | info.cz

Články odjinud

Petrášová: Švýcarská minulost může inspirovat neslyšící a vozíčkáře v Česku, i oni zaslouží odškodné

Petrášová: Švýcarská minulost může inspirovat neslyšící a vozíčkáře v Česku, i oni zaslouží odškodné
 

Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesl před několika dny reportáž o temné kapitole švýcarské historie. „Až do roku 1981 úřady ve Švýcarsku zavíraly lidi, kteří byli považováni za morálně pochybné,“ píše reportér. V této kategorii se mohl ocitnout kdokoliv. Žena, která otěhotněla s „nevhodným“ mužem či třeba alkoholici. Po letech se ovšem tato kapitola historie otevřela a lidé chtějí zaplatit za újmu, kterou utrpěli. Není jich málo: 61 tisíc. Dává to připomenout i nepříjemné kapitoly naší historie, jejichž oběti by rovněž zasloužily odškodnění.

Někteří šli do vězení, jiní do psychiatrických ústavů. Děti byly „morálně nevhodným“ lidem odebírány. Dospělí pak šli na „převýchovu“. Buď do vězení, nebo do psychiatrických léčeben na dobu blíže neurčenou. FAZ dokonce zveřejnil depresivní fotografie z takových švýcarských „převýchoven“. Teď jde ovšem o peníze. Právníci nikdy nespí a odškodnění jistě nebude malé. Stát se totiž podle obsáhlého spisu bude muset vyrovnat se všemi lidmi, jimž takto ublížil a kteří byli třeba jen dočasně nemocní nebo – v případě dívek – otěhotněly v nízkém věku. Těchto poškozených lidí není zrovna málo – celkem 61 tisíc. 

FAZ popisuje příběh Ursuly Biondiové. Bylo jí 16 let, když úřady v Curychu usoudily, že by měla jít na převýchovu do vězení pro ženy Hindelbank. Psal se rok 1966. Dívka tu strávila rok bez kontaktu s vnějším světem v cele velké osm metrů čtverečních a musela vykonávat neplacenou práci. Důvod? Otěhotněla s nesprávným mužem. Dítě jí odebrali už v porodnici a domohla se jej až po několika měsících tvrdého boje.

Nyní se Ursula Biondi soudí se státem. A s velkou pravděpodobností to bude boj úspěšný. „Důsledky úřední svévole jsou devastující. Psychologické i fyzické rány si ponesu do konce života,“ svěřila se žena.

Na počátku přitom mohl být bohulibý úmys, jenže byrokracie a administrativa vykonaly své. Podobně ostrakizováni u nás byli před rokem 1989 lidé, kteří trpěli dětskou mozkovou obrnou a byli kvůli tomu na vozíku. Nebo nevidomí či neslyšící. Normální školní systém a normální život pro ně vůbec nepřipadal v úvahu. Automaticky končili v ústavech. A systém: „Kdo je na vozíku nebo hluchý, je v podstatě idiot", v Česku přetrvával ještě dlouho po revoluci.

„Když se nám narodila dcera, přišly k nám sociální pracovnice a docházely půl roku, jestli jako jsme schopni se o ni postarat. Jenže my jsme jen hluší. Já navíc na vozíku. Ale nejsme pitomí ani retardovaní,“ řekla Marcela Pecháčková z Přerova-Předmostí, když vzpomínala na rok 1998.

Podle právníka Ondřeje Dostála, který se zabývá zdravotnickým právem v Česku, by měli i Češi vysokou šanci vysoudit odškodné na státu za újmu, která jim byla podobnými zásahy a nuceným umístěním do ústavu způsobena. „Tady se sice hraje o dobu promlčení, ale v tom švýcarském případě soudy usoudily, že věc je tak závažná, že ji nelze promlčet. Takže jde možná jen o odvahu někoho, kdo jako první zažaluje. Bylo by to pak podobné, jako v případě romských žen, které byly nuceně sterilizovány v nemocnici, jestli pamatujete ten příběh. Odškodné dostaly i po mnoha letech,“ říká Dostál.

Bylo by fajn, kdyby někdo takový získal odvahu a inspiroval se. Státy kdysi vznikly proto, aby své občany chránily. Ne aby jim určovaly, jestli je přijatelné pojmenovat dítě třeba Půlnoční bouře. Mimochodem: je to dvacet let starý český příběh, ale rodiče Půlnoční bouře by ještě před rokem 1981 měly ve Švýcarsku velký problém. Skončili by na převýchově. V Česku měli „jen“ problém se sociálkou.    

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud