KOMENTÁŘ VADIMA PETROVA | Ani shromáždění studentů na pražském Albertově 17. listopadu 1989 zpočátku nevypadalo na převratnou událost. Ale zlom přišel. A jeho kulaté výročí pokládá otázky: logicky tu, kam jsme se dostali. A taky kam se dostala naše média.
Byl jsem tehdy zaměstnaný v televizi jako dramaturg a tak jako hodně lidí jsem na demonstrace občas chodil. Člověk někoho potkal, potom se šlo do hospody… Byla to taková povinnost k vlastnímu svědomí. Rok 1989 byl plný protestních aktivit – od Palachova týdne, přes petiční akce, Několik vět, přes demonstrace v srpnu, v říjnu až do momentu, kdy se rozšířila fáma, že byl zabit student Martin Šmíd. To byla teprve ta rozbuška, která zvedla lidi ze židlí.
Revolučně jsem se zakalil až podpisem Několika vět v létě 1989. Podepsal jsem je na mejdanu, kam archy přinesla Jitka Vodňanská a pak je odnesla Václavu Havlovi, což byla přímá linka do Hlasu Ameriky. Druhý den mě probudil telefon, že mě tam četli mezi podepsanými. Dramaturg komunistické televize byl dobrý úlovek. Překvapilo mě, jak rychle jsem pak začal přicházet o pořady, na kterých jsem pracoval. Bez vysvětlení. Ani jsem se nestačil rozkoukat a měl jsem volno, po kterém by následoval vyhazov pro nepotřebnost. Jenže to už se události hrnuly jedna za druhou: Gorbačov, Polsko, NDR, Maďarsko… Změna byla ve vzduchu.
