Petrov: Jak listopad 89 otočil střelkou televizního kompasu | info.cz

Články odjinud

Petrov: Jak listopad 89 otočil střelkou televizního kompasu

Petrov: Jak listopad 89 otočil střelkou televizního kompasu
 

KOMENTÁŘ VADIMA PETROVA | Ani shromáždění studentů na pražském Albertově 17. listopadu 1989 zpočátku nevypadalo na převratnou událost. Ale zlom přišel. A jeho kulaté výročí pokládá otázky: logicky tu, kam jsme se dostali. A taky kam se dostala naše média.

Byl jsem tehdy zaměstnaný v televizi jako dramaturg a tak jako hodně lidí jsem na demonstrace občas chodil. Člověk někoho potkal, potom se šlo do hospody… Byla to taková povinnost k vlastnímu svědomí. Rok 1989 byl plný protestních aktivit – od Palachova týdne, přes petiční akce, Několik vět, přes demonstrace v srpnu, v říjnu až do momentu, kdy se rozšířila fáma, že byl zabit student Martin Šmíd. To byla teprve ta rozbuška, která zvedla lidi ze židlí.

Revolučně jsem se zakalil až podpisem Několika vět v létě 1989. Podepsal jsem je na mejdanu, kam archy přinesla Jitka Vodňanská a pak je odnesla Václavu Havlovi, což byla přímá linka do Hlasu Ameriky. Druhý den mě probudil telefon, že mě tam četli mezi podepsanými. Dramaturg komunistické televize byl dobrý úlovek. Překvapilo mě, jak rychle jsem pak začal přicházet o pořady, na kterých jsem pracoval. Bez vysvětlení. Ani jsem se nestačil rozkoukat a měl jsem volno, po kterém by následoval vyhazov pro nepotřebnost. Jenže to už se události hrnuly jedna za druhou: Gorbačov, Polsko, NDR, Maďarsko… Změna byla ve vzduchu.

V televizi jsme se učili občanským nepokojům od nuly. O tom, jak se dělají revoluce, jsme tehdy moc nevěděli, paradoxně nejvíce se o nich učili komunisti na VUML. Už V. I. Lenin totiž věděl, jak důležitou roli v propagandě má film a Československá televize byla bojová jednotka, kterou si komunisté zvlášť hlídali. Kdo ovládal televizi, měl pod kontrolou, jaké informace lidi dostávali a jak jim rozuměli.

Bitva o televizi začala po 17. listopadu v televizních garážích a fascinovalo mě, jak rychle se dostávali do čela revolučních aktivit samotní komunisti. A nejen v televizi, ale také na uvolněná místa ve státní správě. Ale nebyl čas to řešit, doba se valila moc rychle. Ty personální pohyby jsme pochopili, až když Petr Cibulka zveřejnil svoje seznamy spolupracovníků StB. Prostě tu bylo hodně lidí, kteří se báli, a tak se posouvali na místa, ze kterých se mohli zachránit a leccos zamést pod koberec.

V prvních týdnech také nebylo jisté, zda dokonce nehrozí „soudce lynč“. Viděli jsme, jak to bylo v Rumunsku. Je směšné, když dnes někdo říká, že se měla zakázat komunistická strana. Kdo a jak by ji zakazoval? Komunisti sami? Nebyli totiž dobří lidé kolem Havla, ti druzí zlí a zbytek mlčící většina. Takhle si to naporcovala až historie, aby to bylo přehlednější.

Televize byla za komunistů nejúčinnějším nástrojem propagandy. Největším nepřítelem byly USA a naším vzorem Sovětský svaz. Sametová revoluce pak otočila střelkou televizního kompasu o 180 stupňů. Změnil se cíl, ale nutnost odsoudit jakýkoliv jiný než oficiální názor, v televizi podvědomě zůstala. Černobílé vidění světa. Jen se změnila optika, z orientace na východ je orientace na západ.

S mnoha lidmi, včetně televizních pracovníků a některých členů Rady ČT si dnes nerozumím v jedné věci: Já tvrdím, že ČT nemá vychovávat, a oni, že kvůli tomu ji hlavně máme. Výchova je ovšem cílevědomá, plánovitá činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. A na tohle Česká televize podle mě prostě právo nemá. To dělala ta socialistická. České televizi je zákonem uloženo mnoho úkolů včetně „naplňování demokratických potřeb“ společnosti, ale výchova „demokratického člověka“ v nich není.

Po revoluci se vedl boj s reformními komunisty, kteří tvrdili, že je důležité navázat na rok 1968. Ne, nebylo důležité navázat na rok 1968. Polistopadové vlády tento nápad k nelibosti osmašedesátníků odmítly a začaly budovat otevřenou společnost bez explicitní výchovy člověka k jeho „lepšímu já“ a jeho „správnému místu“ ve společnosti. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se díval na Fokus Václava Moravce s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Spojení proreformního komunisty s liberálně demokratickým novinářem. Oba jsou bytostně přesvědčeni, že jsou moudřejší a mají ty pomýlené, jak jim říkali komunisti, vychovávat.

Nemyslím si, že by měl předseda Ústavního soudu vystupovat a hodnotit veřejnost, dobře, když už ho pozvou, ale moderátor přední publicistické relace v ČT není v roli učitele. Nemá mentorovat a vést za ruku, napovídat a ukazovat prstem, kdo je dobrý, kdo špatný, s kým se máme kamarádit a s kým ne.

Role hlídacích psů není výsadou jen médií. Svobodné prostředí hlídají i profesní asociace, nezávislý sektor, podnikatelská sféra, celá občanská společnost. Když jsme tehdy v garážích demonstrovali za svobodnou televizi, nechtěli jsme ji jen převléknout z prorežimního kabátu do druhého. Chtěli jsme ji opravdu názorově nezávislou, nestrannou a objektivní. Tento imperativ však Česká televize stále nenaplnila.

Podoba České televize, jak ji známe celou její historii, i když po roce 1989 s opačným znaménkem, je u konce. Změnilo se technologické prostředí, celý trh, konkurence, vstupy jsou nákladnější. ČT bez zvýšení rozpočtu není v této své podobě ufinancovatelná. Přesto je nutné ji udržet. Její úsilí má vést k diverzitě, ke kritickému myšlení, ke schopnosti diváků vytvářet si vlastní názor, k prezentaci chytrých, poučených a originálních myšlenkových střetů, k jinakosti pohledů na svět. 

Česká televize nemá podléhat dojmu, že jejím úkolem je určovat ten správný, liberálně demokratický směr. Nemá nás vychovávat, není to její úloha. Dostala za úkol veřejnou službu, výchovu nechme rodině a škole. Úkol zajistit nestrannou a názorově otevřenou televizi veřejné služby je i po třiceti letech aktuální.

Vadim Petrov je hudebník, pedagog, mediální expert a člen RRTV

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud