Petrov: Má smysl chodit na Nabarvené ptáče?

Vadim Petrov

RECENZE| „Na to nejdu, samý násilí, dokonce na zvířatech – to mi fakt vadí. Marhoul chce jen šokovat, jde mu o prachy, chce Oskara, počkám, až to budou dávat v televizi, na tříhodinový film do kina nejdu…“ je slyšet od těch, kteří film Václava Marhoula Nabarvené ptáče neviděli. Má smysl na něj chodit a riskovat krutosti a tříhodinovou délku?

Malý chlapec při svém putování kdesi východní Evropou za druhé světové války potkává jednu katastrofu za druhou. Polská kritička film označila za pornografii násilí: „Pobouření a šok se postupně mění v lhostejnost. Taky jsem měla chuť odejít z kina, ale ne proto, že jsem nemohla vydržet to, co se dělo na plátně. Tento styl vyprávění mě jednoduše znudil. Nepotřebuji takové filmy, abych si pamatovala a cítila. Znám lepší. Švy Marhoulovy strategie se odhalují a celek se přesouvá do grotesky. Úporná fantasmagorie se stává pornografií násilí.“

Poláci mají historický problém se svým rodákem Jerzym Kosińskim – autorem románu, podle něhož je film natočený, a tak se paní kritička chová v duchu tohoto národního odsudku. Kritiku média zčerstva přenesla na české diváky, proto ty reakce v úvodu. Na druhou stranu, kdyby Marhoul jako producent chtěl vzbudit o film zájem, asi by to nemohl udělat lépe. Film není prvoplánově drastický. Dokonce tak decentní pojetí bych od vojáckého Marhoula nečekal. Také záleží na tom, s čím to násilí budete srovnávat. Pokud s Tarantinem, s Erbenovou Kyticí, se Statečným srdcem Mela Gibsona nebo s filmy, jejichž cílem je hlavně šokovat a strašit, jako jsou všechny ty o vetřelcích, příšerách, upírech, mučení, vraždění… tak si řeknete, že je prvoplánově drsná ta polská filmová kritička.  

Režisér Marhoul: Jsem na černé listině. Klus to za Babiše strašně schytal, lidi jsou pokrytci

sinfin.digital