Petrů: Důležité vítězství pro nejlidnatější muslimskou zemi | info.cz

Články odjinud

Petrů: Důležité vítězství pro nejlidnatější muslimskou zemi

INDONÉSKÉ VOLBY POHLEDEM EXPERTA | Ne až tak překvapivé, o to však důležitější vítězství. Znovuzvolení dosavadního indonéského prezidenta Joka Widoda ve středečním prezidentském klání – jakkoli dosud nepotvrzené, přesto navýsost pravděpodobné – přichází ve velmi důležitou dobu. Widodo vládne nejlidnatější muslimské zemi světa od roku 2014 a i když lze jeho vládnutí leccos vytknout, je zárukou toho, že Indonésie bude pokračovat v demokratickém kurzu.

Widodův dlouholetý rival Prabowo, nacionalistický politik a bývalý generál spojený s autoritářským režimem prezidenta Suharta (1921 až 2008) se ve spojení s islámskými fundamentalisty a podporován post-suhartovskou frakcí armády již deset let snaží dostat k moci, aby změnil demokratický kurz, kterým se země ubírá již dvě desetiletí. Teď už je však jisté, že se mu to ani napotřetí nepodařilo. Poprvé přitom kandidoval v roce 2009 po boku bývalé prezidentky Megawati jako její viceprezidentský kandidát, podruhé právě v roce 2014 proti Widodovi.

Prabowovu reputaci poškodila obvinění, že se v roce 1998 při politickém převratu v Indonésii měl jako velící důstojník podílet na únosech a vraždách studentských aktivistů. Ač tedy tento bývalý generál neuspěl, přesto je svým způsobem varovné, že téměř 45 procentům indonéských voličů podobné informace vůbec nepřekáží. (V roce 2014 získal 47 procent hlasů.) Historie se opakuje i v tom smyslu, že Prabowo opět porážku nechce přiznat, což vehementně činil již před pěti lety. Lze jen doufat, že jeho skalní příznivci nevyvolají nepokoje.

Joko Widodo, který podle neoficiálních výsledků tentokrát zvítězil s náskokem deseti procent, měl samozřejmě zvýhodněnou výchozí pozici jako vládnoucí hlava státu i vlády, která je vidět při mnoha prestižních událostech. Jokowi, jak indonéskému státníkovi přezdívají už nejen jeho příznivci, ovšem netěžil jen z přítomnosti na televizních obrazovkách, ale mohl se oprávněně pochlubit intenzivní výstavbou dopravní infrastruktury, o jejímž tempu si můžeme v Česku nechat jenom zdát. Stovky kilometrů silnic a dálnic, železnic, nové přístavy, překladiště a letiště, to vše zvládla Jokowiho administrativa za pouhých pět let. Důvod takové výstavby je dvojí: jednak dosud zanedbaná infrastruktura neodpovídala tempu ekonomického růstu (a logicky ho i brzdila), jednak snaha narovnat životní podmínky obyvatel v odlehlých koutech Indonésie, kde jsou například výrobky z Jávy násobně dražší právě kvůli dosud zdlouhavé a neefektivní dopravě.

Jokowi byl již při minulé předvolební kampani označován jako reformátor, což bohatě prokázal v minulosti jakožto starosta Surakarty (2005 až 2012) a později guvernér Jakarty (2012-14). A také je považován na umírněného populistu, který ovšem nepolarizuje společnost a snaží se v lidech spíše vyvolávat naději i víru v lepší Indonésii. Na rozdíl od Prabowa a evropských obchodníků se strachem nezneužívá negativní témata, jakými jsou boj proti migraci, rasová nebo náboženská nesnášenlivost, ale soustředí se na skutečné zájmy lidí, kteří potřebují zemědělskou půdu, dostupnou zdravotní péči a kvalitní školství.

Dosavadní prezident také získával politické body odhodlaným bojem proti korupci a nízké efektivitě veřejné správy – oblibu u veřejnosti a nelibost zpohodlnělých úředníků vyvolával již jako starosta či guvernér, když bez ohlášení navštěvoval mnohé státní či městské úřady. A pokud na místě zaznamenal prázdný stůl nebo pozdní příchod do zaměstnání, bez pardonu propouštěl. A již jako starosta, který se „stará“, navštěvoval čtvrti obyčejných lidí a přímo na místě zjišťoval, co jejich obyvatele trápí a na základě toho se snažil zjednat nápravu. Tento styl se snažil přenést i do prezidentské funkce. A byť již nemohl v takové míře pomáhat konkrétním místům, kontakt s indonéským lidem se snažil udržet mimo jiné i svým bezprostředním vystupováním.

Jistým neúspěchem vlády Joka Widoda je fakt, že se mu navzdory výstavbě a velkým investicím do infrastruktury nepodařilo zcela naplnit předvolební sliby o hospodářském růstu ve výši sedmi procent. Zatím indonéská ekonomika stoupá tempem pět procent ročně. Nedokázal také zcela vymýtit chudobu – v zemi stále žije armáda 27 milionů lidí pod hranicí (nebo na hranici) chudoby. Jakkoli takový problém nelze vyřešit přes noc, jím prosazované větší propojení centra Indonésie se zbytkem souostroví snad v dlouhodobém důsledku přinese obyvatelům tzv. Vnějších ostrovů (Kalimantan, Sulawesi či třeba Papua) více ekonomických příležitostí stejně jako levnější spotřební zboží.

Patrně nejslabší stránkou prvního prezidentského období Joka Widoda je jeho značný politický pragmatismus. Jokowi, který sice je muslimem, byť jej nelze považovat za konzervativce nebo sektáře, se málokdy otevřeně pustil do boje se stále vlivnějším islámským fundamentalismem, který změnil dříve poměrně tolerantní povahu indonéské společnosti. Přestože indonéský prezident má vedle značné výkonné moci i legislativní možnosti, nikdy neučinil žádný zásadní krok proti kontroverznímu zákonu o rouhačství z roku 1965, který umožnil poslat v posledních letech do vězení mnohé nevinné. A který se obrátil i proti jeho bývalému spolupracovníkovi, tehdejšímu guvernéru Jakarty Basukimu zvanému též Ahok. Ten je totiž příslušníkem dvojí menšiny – jako etnický Číňan a křesťan zároveň. Islamistická fronta proti Ahokovi vedla tak intenzivní kampaň, že se jim ho podařilo dostat na dva roky do vězení za „přeřeknutí“ týkající se údajné povinnosti většinově muslimské společnosti mít muslimského vůdce.

Právě tehdy Jokowi zklamal nejvíce, tedy alespoň z pohledu evropské liberální demokracie: nejen že se za svého souputníka nepostavil, ale dokonce se i v rámci tzv. pokojné modlitby na hlavní jakartském prostranství pomodlil se 400 tisíci věřícími zmobilizovanými právě konzervativními a fundamentalistickými kruhy. A reformně laděné voliče pak znepokojil ještě loni v srpnu, když ohlásil svého viceprezidentského kandidáta, kterým se stal vlivný islámský klerik Ma’ruf Amin, předseda Rady indonéských ulamů (tedy náboženských učenců). Tento duchovní se přitom mimochodem zasazoval o Ahokovo odsouzení, i když za tuto svoji intervenci se později omluvil. Zatímco někteří analytici tento Jokowiho krok opěvovali jako výsostně strategický, protože tak vezme vítr z plachet jeho kritikům z řad islamistů, jiní vyjadřovali zklamání, že jde o podbízení se konzervativním kruhům. A že měl nominovat jiného, méně nábožensky a více proreformně orientovaného politika než je 75letý konzervativní islámský duchovní, jenž sám přispěl k politizaci náboženství v indonéské společnosti.

Pravdou však je, že tato očividně pragmatická strategie zafungovala a Jokowi se stal přijatelnějším i pro více nábožensky založené Indonésany. A to hlavně na střední a východní Jávě. Otázkou je, zda se Jokowi proti tlaku fundamentalistů vymezí více ve svém druhém funkčním období. Vedle ekonomického rozvoje je totiž sjednocení rozštěpené společnosti asi tím nejzásadnějším úkolem staronového prezidenta, kterého 17. dubna v dosud nejkomplikovanějších volbách – vybírali se i zástupci do národního parlamentu stejně jako do provinčních a regionálních sněmů – zvolilo 55 % ze 140 milionů hlasujících. Jokowi dostal poměrně silný mandát a jeho znovuzvolení, navzdory uvedeným slabinám, je pro Indonésii i její okolí určitě dobrou zprávou.

Tomáš Petrů je vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR a odborný asistent na Indonésistice v Ústavu jižní a centrální Asie UK.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud