Piráti a reálpolitika mezi dvěma kameny. Komentář Vratislava Dostála | info.cz

Články odjinud

Piráti a reálpolitika mezi dvěma kameny. Komentář Vratislava Dostála

Dosavadní působení Pirátů ve sněmovně připomíná ze všeho nejvíc sociální experiment. Je to pokus idealistů obstát v drsně pragmatickém terénu. Budiž dopředu řečeno, že vnáší do politiky způsoby, které musí být sympatické každému, kdo ještě definitivně nepodlehl cynismu. Což samozřejmě neznamená, že je toto prostředí postupně nesemele.

Anebo že s nimi musíte ve všem souhlasit. Jejich předseda Ivan Bartoš třeba nemusel chodit na Hrad 28. října, stejně jako si Piráti mohli a měli zachovat rezervovanější pozici při hlasování o volbě předsedy Poslanecké sněmovny. To však neznamená, že bychom je vháněli s komentátorem Zdeňkem Šarapatkou do společného holportu s Babišem. Tak to není, náš ctihodný kolega v tomto punktu Piráty nepochopil, uvažuje v intencích, které jsou včerejší, možná dokonce předvčerejší. Piráti jenom manévrují, tu obratněji, jindy s problémy, kdesi mezi odcházející a nově se formující mocenskou aliancí: vědí totiž moc dobře, že si musí udržet zřetelný distanc nejen od oligarchů, nýbrž také – a stejně zřetelný – i od kmotrů.

Bartoš už před volbami vytrvale vysvětloval, že se Piráti nemíní vézt na vlně antibabišovského apelu standardních demokratických stran, neboť moc dobře ví, že předseda hnutí ANO a jeho úspěch nejsou příčinou krize české politiky, nýbrž jejím produktem. Je reakcí systému na selhání dosavadních pilířů polistopadové politiky. A pokud se Piráti do sněmovny dostali díky protestním hlasům, bylo by od nich zhola bláznivé, kdyby se několik týdnů po volbách zařadili do bloku těch stran, jejichž étos čerpá legitimitu leda tak ze vzpomínek na sebe sama v lepších časech.

Z jejich perspektivy je tudíž neakceptovatelné hlasovat s Andrejem Babišem, natož být v jednom bloku s krajní pravicí a krajní levicí. A pokud rozumí hrozbě, kterou ztělesňuje kumulace politické, ekonomické a mediální moci Andreje Babiše, zrovna tak dobře vědí, že by jim voliči neodpustili, pokud by se spřáhli s kmotry tradičních stran. Udržet tuto pozici „kdesi mezi“ ale nebude jednoduché a popravdě řečeno, nyní jim ji zčásti usnadňuje nejasná situace při vyjednávání o vládě.

To ale nebude trvat věčně a už brzo bude v tomto ohledu jasněji: hranice mezi koalicí a opozicí se obnaží. Ostatně i oni si už několikrát na vlastní kůži vyzkoušeli, jak funguje reálpolitika: pokud totiž koaliční většina ještě zřetelná není, ta hlasovací funguje bezvadně.

I proto si mohli minulý týden odpustit volbu Radka Vondráčka do čela sněmovny, jejich hlasy totiž nepotřeboval. Což ale neznamená, že neobstojí jejich argument pro Vondráčka a proti iniciativě Kalouska, případně tzv. Demokratického bloku, který inklinoval, pokud ne k blokování sněmovny, tak aspoň k bojkotu volby předsedy. Sněmovna prostě musí co nejdřív začít pracovat a řečeno s úřadujícím předsedou sociálních demokratů Milanem Chovancem, na nějaké obstrukce teď není nikdo zvědavej. I v tom byla na rozdíl od Šarapatky nebo Kalouska v základu intuice Pirátů správná. Přesto platí, že pro Vondráčka aktivně hlasovat nemuseli. De facto k tomu neexistoval důvod.

Ať tak či tak, týden od ustavení dolní komory je evidentní, že se tu formuje pevná a pohodlná většina hlasů. A pokud Piráti svůj postup obhajovali tím, že je potřeba, aby Poslanecká sněmovna co nejdřív projednala opětovnou žádost policie o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání v souvislosti s kauzou Čapího hnízda, museli počítat také s tím, že řada zákonodárců začne s blížícím se hlasováním postupně lavírovat. Ostatně Vondráček to nevydržel ani týden, a už o víkendu v Otázkách Václava Moravce naznačil, jakým směrem se úvahy hnutí ANO v této věci ubírají.

Pokud při minulém hlasování, ještě před volbami, Babiš požádal sněmovnu o své vydání, nelze vyloučit, že se za změněných mocenských podmínek a v pozici premiéra, který sestavuje vládu, tedy celkově za zcela jiné politické konstelace, rozhodne podstoupit – nutno říct riskantní – manévr, jehož cílem bude dosáhnout opačného výsledku hlasování. Jak pravil Vondráček, půjde totiž oproti minulému hlasování v téže věci o poněkud jiný případ, neboť poslanci budou rozhodovat o tom, cituji, „co je lepší pro tuto situaci a pro tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu“.

Babiš navíc začne co nevidět vyjednávat o většinové podpoře jeho vznikající menšinové vládě a stále se situace nejeví jinak, než že tak bude muset činit s Okamurou a komunisty. Jen těžko si lze představit, že součástí dohody o vládě nebude také dohoda o společném postupu při hlasování o vydání premiéra k trestnímu stíhání. Naznačuje to už způsob, jakým nová hlasovací většina obsadila mandátový a imunitní výbor, který se bude materiály policie zabývat jako první: vede ho komunista a ANO, SPD a KSČM v něm mají většinu.

Zpět ale k Pirátům a aktuálnímu dění ve sněmovně. V úterý totiž dostali lekci z reálpolitiky i při tak okrajovém hlasování, jako bylo to o zasedacím pořádku. Svým způsobem jde o úsměvnou historku, která ale také symbolizuje a odráží změnu politických poměrů. Piráti se totiž ocitli ve sporu s Okamurou, který odmítl akceptovat původní návrh, podle kterého měli poslanci SPD zasednout v pravém koutě sálu a Piráti v jeho centrální části hned vedle poslanců ANO. Jejich námitky, kterak jsou středová formace, a navíc ve volbách oproti SPD úspěšnější, byly k ničemu. Hlasovací většina hnutí ANO, SPD a komunistů jim dala pocítit, jak že to bude napříště v Poslanecké sněmovně chodit: ve prospěch SPD hlasovalo 93 členů dolní komory, podpořily jej ANO a KSČM.

Výsledek? Piráti skončili v pravém koutě spolu s pravicovými formacemi, tedy s ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. SPD zasedne nelogicky ve střední části sálu, také hnutí ANO obsadí centrální místa a část levého křídla, což naopak přesně odpovídá jejich posunu v rámci stranické soustavy ze středu doleva. Zcela nalevo pak budou v následujícím volebním období sedět zástupci sociální demokracie a komunistů. Tato „mapka“ znázorňující zasedací pořádek ilustruje aktuální prapodivnou situaci české politiky ve dvou ohledech.

Za prvé: pokud by dneska ještě bral někdo vážně programové ukotvení jednotlivých formací, nemohlo by být sporu o tom, kde je místo Okamury a jeho SPD. Je to v pravém koutě, na okraji pravého spektra, v protilehlé pozici ke komunistům. Vždyť SPD naplňuje programové atributy krajně pravicové formace, pokud sedí komunisté zcela vlevo, na opačném okraji by měla být SPD. A navíc: zřetelněji by se nám vyjevil paradox formující se hlasovací většiny. Její základ totiž není ideový, nýbrž čistě mocenský: za normálních okolností by totiž nemohla vzniknout aliance velké středové či středolevé formace, která je ve sněmovně obklopena svými protivníky, zatímco její spojenci obsadily oba krajní póly české politiky.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud