Pokud sociální demokraté nepřitvrdí hru, ztratí důvod existence | info.cz

Články odjinud

Pokud sociální demokraté nepřitvrdí hru, ztratí důvod existence

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Červený svetr zabírá, Palestina ne. Tak by zněla hrubě zjednodušená a nekorektní analýza situace sociální demokracie. ČSSD potřebuje přitvrdit a zjednodušit, vzít si zpět tradiční levicové voliče, zejména z řad seniorů. Jinak tu vůbec nemusí být, příznivci „nové“ liberální levice ji nespasí. Bez socialistů ale těžko přežijí i konzervativci.

Když ČSSD vstupovala do vlády s Babišem, který jí přebral značnou část voličů, slibovala si od toho, že zůstane lidem na očích a časem se ve srovnání s oligarchicko-populistickým ANO ukáže její ideologická převaha a autentický zájem o sociální spravedlnost. Dodnes se to nestalo. Miliardář jí stíhá krást nápady rychleji, než je v Lidovém domě vymýšlejí, a navrch je pro typické levičáky kupodivu daleko věrohodnějším obhájcem jejich zájmů než třeba Jana Maláčová.

Sociální demokracii mnozí včetně jejích členů v posledních letech vyčítali, že zapomíná na starou levici, která klade důraz na české zájmy, penze, průmysl, bezpečnost a přiklání se na stranu nové levice, jež akcentuje témata jako menšiny, ekologie, svoboda médií a lidská práva. Jan Hamáček tuto linii neprotlačuje, ale také se ji nesnaží umlčet – bylo by to v rozporu s tím, co deklaroval, když se stal předsedou: prohra ve vnitrostranické debatě nesmí znamenat odchod do ústraní, v horším případě ukončení členství.

Výsledná situace je taková, že ČSSD chybí přiměřená dávka „buranství“ z časů Zemana či Paroubka, který tolik dráždí nás pravičáky, ale na levicového voliče funguje. Zmíněná Jana Maláčová se snaží, ale nezapře v sobě liberální intelektuálku, Jiří Paroubek se uměl lépe maskovat. Nakonec nejlepší efekt měl Hamáčkův červený svetr. Předseda, který nikdy nebyl táborovým řečníkem a spíš než mediální hvězdou je zkušeným vyjednavačem, v sobě našel přímočarost odborového předáka, a to je archetyp levicového vůdce.

Bylo to jednoduché, rázné a také paternalistické, na což levice slyší. Snad vůbec poprvé začali Hamáčka akceptovat velcí fandové Miloše Zemana, kteří jinak své sympatie věnují Andreji Babišovi. V ostrém protikladu k tomu zapůsobil text ministra zahraničí Tomáše Petříčka zastávající se palestinských Arabů, což je standardní postoj liberální levice, která je u nás ovšem slabá. Prezident Zeman je navíc silně na straně Izraele, takže jeho levicoví voliči také. Petříček minul cíl.

Je to samozřejmě zjednodušující, ale v kostce se tu ukazuje, jaký přístup sociální demokracii může zafungovat a jaký určitě ne. Stará levice u nás představuje drtivou většinu nepravicových voličů. U té nové je naopak otázka, kam vůbec patří. Je to obtížně uchopitelná skupina lidí, které spojuje liberalismus a progresivismus, ale obtížně se určuje, zda vůbec stojí vlevo, ve středu, nebo vpravo. I v evropských zemích, kde je tato voličská skupina silná, je pro sociální demokraty složité si ji naklonit a bodují u ní spíše Zelení.

Oproti novolevicovému hnutí, které dokáže vyprodukovat více protichůdných názorů, než přinese voličů, tu stojí takřka monolitický blok seniorů a lidí středního věku, které lze oslovit jednoduchými hesly typu „tato země je naše“, „za poctivou práci poctivou mzdu a penzi“, „zdraví nesmí být byznys“ atd. Nová levice tyto usedlé voliče děsí. Bojí se, že na jejich úkor bude preferovat menšiny, zavalí zemi migranty, kvůli boji s klimatem zničí průmysl a zdraží jim jídlo, bude jim mluvit do výchovy dětí a vztahů mezi muži a ženami.

Suma sumárum, oslovit najednou obě tyto skupiny moc nejde, starolevičáků je mnohem víc a jednodušeji se s nimi komunikuje (ostatně proto po nich Babiš tak vystartoval). To není těžká volba… Salonní liberálové ČSSD volit nebudou, budou si vybírat mezi Piráty, STAN a TOP09, takže je (s lehkou nadsázkou řečeno) lépe udělat pravý opak toho, co říkají.

Pokud si má sociální demokracie od nové levice něco vzít, tak je to její politický aktivismus, schopnost agresivně a vytrvale prosazovat svou agendu. Ale s tím, že její multikulturní, genderistický, ekologistický a hyperkorektní obsah ČSSD s díky odmítne. Možnou cestu jí ukazuje někdejší předseda Strany zelených Matěj Stropnický, který v „zámeckém exilu“ neubral nic ze svého důrazu, ale ujasnil si priority. Takže dnes odmítá liberalismus pražské kavárny a hlásá návrat ke staré levicové agendě a boji s „vykořisťováním“.

Co je dost dobré pro „polepšeného“ mladého progresivistu, mělo by být tím spíše dobré pro staré „socany“. Sociální konflikt je zpět, krize ho ještě umocní a pokud toto téma ČSSD uchopí s dostatečnou razancí a brutalitou, včetně regulace velkých korporací státem, bude pro miliardáře obtížné je následovat. Lze vytáhnout i bezpečnostní kartu, na místě Hamáčka bych se v reakci na dění ve světě nebál říct, že česká policie „neklečí a neodchází“, ale zasahuje a chrání majetek a zdraví lidí.

Všechno je v lidech. Střet mezi šťastnějšími a méně šťastnými existoval, existuje a bude existovat a stejně tak se lidé budou pořád rozcházet v názoru na jeho řešení. Jedni budou více sázet na osobní iniciativu, druzí na pomoc státu. Když se ČSSD nepodaří znovu uchopit toto téma, které vždy bylo zdrojem její síly, a to nejen fakticky, ale také (a hlavně) ideologicky, nemusí vůbec existovat. Neideologičtí populisté typu Babiše obslouží ty, jimž jde o penze a mzdy, nová levice si sebere tu část elektorátu, kterou zajímají ideje.

Možná se může zdát divné, proč jako konzervativec radím socialistům, jak se dostat z bahna. No, protože jsme v něm společně. Konflikt mezi individualismem a kolektivismem je skutečně věčný a probíhá nejen mezi lidmi a společenskými vrstvami, ale v hlavě každého z nás. Skoro nikdo nechce být na vše sám, či naopak mít stát úplně všude. Jde o míru a je legitimní se o ni přít. Jde o demokracii a já mám zájem ji zachovat. Jde o důstojnost každého člověka, a to máme společné, jakkoli se lišíme ve způsobech, jak ji chránit.

Jako klasický konzervativec potřebuji do hádky klasického socialistu. Ne někoho, kdo vzývá „klimatickou“, „genderovou“, či „kulturní“ spravedlnost, ale je mu jedno, co jeho nápady provedou s konkrétními lidmi. Ne miliardáře, co vystupuje jako šéf sdružení seniorů, ale jde mu jen o osobní zisk. Rovněž nechci mít spojencem někoho, kdo se prohlašuje za konzervativce, přitom ovšem nenávidí církev a místo důstojnosti jedince uctívá „národní jednotu“. Popřípadě je „vlastenecky“ zahleděn do Ruska.

Konzervativci a socialisté nikoli náhodou stojí uprostřed politického spektra. Britský stranický systém se dokonce vyvinul do modelu, který jejich soupeření na dlouhá léta konzervoval coby hlavní dělící linii mezi těmi, co si přejí „více“, či naopak „méně“ státu. Ale v zásadě to platilo i v systémech více stran. Nyní místo umírněných, věcných a ideově pevných stran nastupují extremisté, demagogové a populisté. Starý svět se hroutí. Buď ho ubráníme společně, nebo společně vyklidíme pole „novým pořádkům“.

Buď je politika dialogem středu, nebo přetahovanou extrémů. Když chci, aby se vrátila stará dobrá pravice, musím chtít, aby se vrátila i stará dobrá levice. Držím z druhého břehu ČSSD palce, aby našla sílu, přitvrdila a porazila politické náplavy na své straně. Což my konzervativci musíme v naší části spektra také. Pak se snad zase sejdeme na demarkační linii uprostřed řeky. V opačném případě ani oni ani my nemusíme existovat. Coby reprezentanti hlavního a věčného ideového střetu jsme stvořeni vládnout, ne paběrkovat.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud