Poučení z pandemického vývoje: Vláda by měla povinně vytvářet rezervy na špatné časy

Martin Maňák

07. 04. 2020 • 13:00

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jedním z nejvíce zneklidňujících rizik dnešní koronavirové doby je prohlubující se legitimizace žití na úkor budoucnosti a tedy bezohledného zadlužování státu ve stylu „po nás potopa“. Koronavirová krize by se proto měla stát mementem pro budoucí nakládání s prostředky daňových poplatníků a pro celkové hospodářské počínání vlád.  

Předchozí vlády včetně té současné žily v iluzi věčně krásného počasí, jež může občas přerušit cyklický pokles ekonomiky, se kterým se už naučily zacházet (bohužel většinou vytvářením dalších dluhů). Všechny další vlády už od nynějška budou vědět, že z čista jasna může udeřit jiný neviditelný nepřítel, jenž je ze dne na den donutí rozmetat ekonomiku na padrť. Zásadním tématem tedy je, zda se vlády dokáží z dnešní krize poučit a zda budou na případné další kalamity ekonomicky připraveny.

Vidíme, že zdání prosperity klame a že dělící linie mezi vyhlídkou růžové budoucnosti a černým propadem do makroekonomických hlubin může být velmi tenká. Česko ještě „před pár dny“ bylo makroekonomickým „premiantem“ (alespoň se tím holedbali někteří státní představitelé), s nádhernými ukazateli poměru dluhu k HDP a relativně nízkými deficity hospodaření. Ani uvedené premiantství nestačilo k tomu, aby se s příchodem chřipkového viru země neocitla jen krůček od těžkých hospodářských problémů.

Temná současnost, na jejímž horizontu jsou ekonomické těžkosti, dokazuje, že dosavadní, tedy předkoronavirový koncept vládní hospodářské politiky byl nezodpovědný, i když na první pohled nevykazoval známky akutního průšvihu. Naše poslední vlády (současná a předchozí) od roku 2014 těžily z ekonomického růstu, jež kulminoval v roce 2017 růstem HDP o 4,6 %. Stát expandoval, výdaje prýštily, vnitřní finanční nároky (výdaje na státní zaměstnance, mandatorní a „kvazimandatorní“ výdaje) dynamicky rostly. Jenže, ve státní pokladně – obrazně řečeno – nezbyla ani koruna pro případ „války“ (což je výraz, jenž pro epidemii koronaviru používají současní ministři).

Jistě, po bitvě (ta ovšem ještě neskončila; naopak) je každý generálem. Ale součástí nezbytné výbavy politiků by měla být zodpovědnost, předvídavost a schopnost udržet zemi (a její ekonomiku) „nezranitelnou“ či „nerozbitnou“ i v časech katastrof. V dobách kvetoucí prosperity a dokonalého klidu/míru dokáže vládnout skoro každý. Problém je, pokud vládne stylem „po nás potopa“. Což je případ vlád, jež třímají kormidlo v dobách, kdy Česko nebývale prosperovalo a kdy se vládní příjmy z roku na rok zvyšovaly doslova skokem (o 130 miliard v roce 2018; o 120 miliard v roce 2019). V dobách ekonomické hostiny (v letech 2014 až 2019) stát samoúčelně bobtnal a přerozděloval na všechny strany, aniž by vytvářel rezervy na horší časy.

Bez uzardění lze konstatovat, že současná vláda si ve funkci počínala rozmařile, bezstarostně a krátkozrace. Nebrala v potaz reálné hrozby. A pokud se na ně snad chystala, spletla se v prioritách a naléhavosti. Což není problém jen vlády tuzemské, ale přinejmenším celé EU. Vzpomeňme třeba „naléhavý“ boj s šířením dezinformací na sociálních sítí a podobné záležitosti. Ne snad že by nešlo o témata k zamyšlení, ale skutečná hrozba (s fatálními ekonomickými dopady) se skrývala opravdu někde jinde. Přitom, riziko typu pandemie bylo dlouhodobě latentní.

Nechce se tím tvrdit, že vláda či EU mohly pandemii zabránit. Nemohly, i když něco takového kroužilo nad globalizovaným světem velmi intenzivně. Důrazná varování před podobnými hrozbami navíc existovala a byla veřejně dostupná. Domyslet, že ekonomické dopady pandemie mohou být drtivé, však nevyžaduje schopnost nobelisty… 

Tuzemská vláda (která není výjimkou z evropského standardu) ale v oblasti přípravy na potenciálně horší, tedy krizové, pandemické časy neučinila v oblasti „ekonomického přežití“ nic. Zadlužovala se, expandovala do všeho možného, řešila všechno a nic, a především nevytvářela finanční rezervy. Vytvářela deficity (odhlédneme-li od „podivného“ roku 2016, kdy rozpočet zachránila mimořádná dotace z EU). Fakticky tím legitimizovala strategii žití na úkor budoucnosti i v dobách setrvalého ekonomického růstu.

Z logiky věci tedy plyne jako absolutně potřebné, aby se do budoucna vlády v dobrých časech chystaly zodpovědně na reálně nebezpečné problémy. Tedy, aby jen nebojovaly o hlasy voličů, ale aby bojovaly za udržitelnou robustní ekonomiku, která se nezhroutí s příchodem chřipkového viru. Poučeny trpkou zkušeností černého roku 2020 by vlády měly programově počítat s další pandemickou (či jinou) patálií.

Je proto k zamyšlení, zda by nemělo být i formálním způsobem zakotveno, aby vlády v dobách ekonomického růstu (a absence objektivních krizí) musely povinně vytvářet přebytky, potažmo rezervy na horší časy. Nelze přece neočekávané (ale předvídatelné) ekonomické problémy „řešit“ tak, že vláda jen alibisticky zatne neomezenou sekyru do veřejných rozpočtů s tím, že útratu (na kterou si nenašetřila) zaplatí její nástupci (samozřejmě, vždy z kapes daňových poplatníků).

Nevytváření rezerv na špatné časy je a už navždy bude lehkomyslným hazardem. Každý ví, že další pohroma může přijít kdykoliv. S mírnou nadsázkou řečeno, stát by se měl zmenšit natolik, aby pro poplatníky nebyl čím dál těžším závažím. Měl by se primárně snažit být úsporným správcem veřejných zdrojů, dohlížitelem nad dodržováním obecných pravidel a účinným nástrojem pro zvládání katastrof. Zásadním úkolem bude využít pandemické zkušenosti k transformaci státního rozpočtu. Neměl by už sloužit primárně jako nástroj politického boje a vábení voličů. Měl by více sloužit veřejnému zájmu (například ke zvládání neočekávaných katastrof), nikoliv pouze zájmům zájmových skupin…

Slabinou takových námětů je však realita politického života v demokratických kulisách. Cílem demokratické politiky je získávat voliče. Lákadlo populistického rozhazování veřejných (tedy cizích) zdrojů je příliš silné na to, aby si politici nechali zajít chuť.

Myšlenka, že by vlády v dobách post-koronavirových mohly programově šetřit a vytvářet rezervy – notabene v situaci, kdy státní rozpočet zřejmě bude zápolit s nižšími příjmy a kdy se současně bude potýkat s nutností splácet čím dál větší vládní dluhy (vytvořené v době hašení pandemického požáru) – se s přihlédnutím k politickým zákonitostem zatím bohužel jeví jako značně utopická.

SDÍLET