KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | I když se Česko zmítá v dalším zoufalém útoku proti koronavirovému nepříteli, na obzoru se už rýsují zárodky nového ráje, v němž zaměstnanci budou méně pracovat a výdělky jim porostou. Obrysy těchto světlejších časů narýsovala ministryně Jana Maláčová (ČSSD), když vyhlásila záměr na dosažení čtyřdenního pracovního týdne; nepochybně ve snaze využít současnou katastrofální situaci k oslovení nových voličů z řad těch, kdo sní o utopické budoucnosti, v níž práce bude dobře placenou zábavou.
Tuzemská realita je v důsledku pandemické války hrozivá jak pro zemi, tak pro stranu ministryně Maláčové, tedy pro sociální demokracii, jež balancuje na hraně politického přežití. A volby, v nichž voliči znovu rozdají politické karty, jsou doslova za dveřmi. I proto tato členka vlády a vrcholná představitelka své strany přišla se záměrem, který lze považovat za rajský. Podle Maláčové by se týdenní pracovní doba měla zkrátit na 35 hodin, když cílem by měl být čtyřdenní pracovní týden. Stát prý takto musí reagovat na automatizaci a digitalizaci společnosti.
Kratší pracovní týden (při zachování původního platu) je fantaskní idea, kterou by přivítala většina zaměstnanců. Jistě, lidé by měli mít více času na odpočinek, na relaxaci, na soukromý život atp. V ryze individuální rovině se proti zkracování pracovní doby při udržení výše platu nedá skoro nic namítat. Je dokonce možné, že u některých profesí by po snížení počtu pracovních dnů mohla vzrůst produktivita. Ledaskdo by dokázal zvládnout tutéž práci jen za 4 dny, namísto dnešních pěti. Nic to však nemění na kruté pravdě: celoplošný, státem centrálně uzákoněný plán ministryně Maláčové na čtyřdenní pracovní týden by vedl k destrukci hospodářství, které ostatně už tak dostává co proto v rámci pandemických restrikcí.
Je známo, že v řadě továren, po jejichž produktech je vysoká poptávka, se výrobní pásy nezastavují ani o sobotách. Zkrácení pracovního týdne na čtyři dny by pro takové firmy bylo velmi nepříjemné. Řešením pro ně není nakoupit další výrobní automaty, neboť už tak využívají všech dostupných (a ekonomicky ospravedlnitelných) technologických výdobytků. Firmy by v důsledku centrálního zásahu do pracovní doby musely přijímat nové zaměstnance, náklady by jim stouply. To vše v situaci, kdy v průmyslu či v zemědělském sektoru dlouhodobě „nejsou lidi“ a firmy jen horko-těžko dovážejí potřebné síly z ciziny. Zahraniční konkurence přitom rozhodně neplánuje snižovat produktivitu či výkonnost.
Maláčová se odvolává na probíhající technologický pokrok, jež podle jejího vnímání světa povede k tomu, že lidé začnou být vyhazováni na dlažbu, aby jejich práci převzali roboti, automaty či umělá inteligence. Jenže technologická revoluce jako taková probíhá – nejenom v tuzemsku – velmi intenzivně už nejméně 20 let. Výsledek? V Česku chybí půl milionu pracovníků ve výrobních sektorech, nemluvě o nedostatku lidí ve službách. Respektive, chybělo předtím, než zemi zachvátila pandemie, která i vlivem enormních zásahů vlády zdeformovala realitu. (Přičemž lze vyslovit naději, že koronavirus bude utlumen a vše se snad zase vrátí k „normalitě“). Svět se modernizuje a „robotizuje“ nepřetržitě. Je pošetilé strašit tím, že „roboti“ začnou brát lidem práci, když k tomu v předchozích etapách vývoje nedocházelo. Naopak, technologický pokrok s sebou přináší nové příležitosti, nové zákaznické potřeby, nové obory podnikání, nové služby, a tedy i nová pracovní místa na měnícím se pracovním trhu. Jinými slovy, je zcestné myslet si, že příležitostí a pracovních míst začne ubývat (kvůli technologickému pokroku), a tedy, že na pracovním trhu už lidí nebude potřeba. Úvahy o direktivně vynuceném zkracování pracovního týdne jsou – literárně řečeno – krajně unáhlené.
Nejhorší na nápadu zkracovat pracovní týden je fakt, že by něco takového měla „z moci úřední“ prosadit politicky řízená vláda vůči všem, tedy v celé ekonomice. Jde tu o podstatu, o naprosto nepřiměřenou ambici státu rozhodovat o parametrech podnikání. Firmám přece ani dnes nebrání nic v tom, aby zaměstnancům umožnily pracovat kratší dobu než obligátních 42,5 hodiny týdně (včetně obědové půlhodiny). Pokud by to však měla nařídit vláda všem – řekněme, v první fázi výrobním – firmám v zemi, tak to negativně zasáhne ekonomiku, neboť ne všechna zahraniční konkurence je řízena ideami ministryně Maláčové a její snahou zkrotit trh a politicky řídit ekonomiku. Uměle vynucené zkracování pracovní doby lze dokonce považovat za jistou formu znárodňování firem. Zaměstnavatel, potažmo majitel podniku přestává rozhodovat o tom, kolik pracovníků má ve firmě pracovat. Nové zaměstnance mu fakticky vnutí stát, nikoliv racionální tržní potřeba…
Připusťme, že by se ve výrobních provozech pracovní týden zkrátil o den. Pomiňme problematičnost toho, že by továrny platily zaměstnancům stejně jako dřív a ještě k tomu přijaly mnoho dalších pracovníků, jen aby vyrobily tolik zboží či služeb jako před zkrácením pracovní doby. Ano, řadu továren lze vypnout, aniž by to způsobilo okamžitou škodu. A když už lze továrnu vypnout na 2 dny, šlo by to i na 3 dny v týdnu. Jenže mnoho provozů, jako je třeba elektrárna (a její pracovníci), nelze zastavit vůbec. Kde je spravedlnost mezi zaměstnanci z různých oborů? Jak by k tomu přišli například zdravotníci v nemocnicích, na které lze redukci počtu pracovních dní jen stěží aplikovat? Sehnat velké množství dalšího kvalifikovaného zdravotnického personálu je prakticky nemožné (pomineme-li hypotetický masivní dovoz doktorů a sestřiček ze zahraničí). A automatizace (tedy náhrada doktorů a sestřiček za automaty) zde jaksi také nepadá v úvahu… Chce snad sociální demokracie omezovat nemocniční péči? Rušit nemocnice a převádět personál jinam? Dělníci z továren mají dle politické vize vládní strany dostat 3 dny volna v týdnu, zatímco jiní mají mít právo sotva na občasný odpočinek v rámci nepřetržité péče o pacienty?
Nápad z dílny Jany Maláčové je dalším pokusem, jak za každou cenu zaujmout voliče v situaci, kdy tato tradiční levicová strana mizí ze scény pod tíhou všeprostupující babišovské laviny. Problém je v tom, že takové záměry posouvají hranici mezi sférou soukromého podnikání a státem. Posilují vládu a její nejdříve hypotetické a posléze i reálné pravomoci. Legitimizují neuváženou myšlenku (Proč mít jen 3 dny volna v týdnu? Proč ne 4 nebo 5?) a dláždí tak cestu k jejímu budoucímu, zcela neuváženému a ryze politicky motivovanému přijetí, se všemi z toho plynoucími negativními důsledky.
