Film Prezident Blaník (postava hlavního hrdiny je samozřejmě obecně známá z internetového seriálu) byl čestnou, ale předpokládanou výjimkou. A asi nejenom pro mě. Sál byl očividně naplněn i kolegy, u kterých film není hlavní předmět jejich zájmu, ale zvědavost byla zjevně velká. Někdy možná ne u příchozích samotných, ale třeba u jejich šéfů, jak lze odvodit ze zaslechnutého hovoru: „Tvl, mám o tom napsat, ale vůbec nevím, o co jde.“
Pětaosmdesátiminutová stopáž je sympatická u jakéhokoli filmu (většinou znamená automaticky hvězdu nahoru!) a u filmu o Blaníkovi a jeho účasti ve druhé přímé prezidentské volbě je únosná tak akorát. Tvůrci tady, předpokládám, stáli před rozhodnutím natočit kratší a koncentrovanější tvar, anebo riskovat i místa, která třeba nemají takový tah a nemusejí být (pro tuto chvíli) tak strašně důležitá.
Vtipné okolnosti
V jejich snaze zachovat si od příběhu Tondy Blaníka odstup a natočit opravdu přesnou – nevybíravou – drsnou satiru (i když se snaží), je zrazuje jejich vlastní založení; jsou to prostě miláčci.
Už kdysi v některých epizodách, které odvysílal Stream, měl Tonda Blaník slabší chvilky, kdy se zachoval jako idealista a přihlásil se k samotným IDEÁLŮM sametové revoluce nebo rovnou k Václavu Havlovi.
Je skutečně vtipné, že Marek Daniel vytvořil postavu Václava Havla v seriálu České století (v režii Roberta Sedláčka vyznamenaného – mimořádně vtipné!!! – Milošem Zemanem), ale tahleta náhoda hraje týmu vedenému Markem Najbrtem velmi dobře do karet. Jedou natáčet a Havla mají pořád s sebou.
