Prezidentský protektorát. Od kdy má hlava státu co mluvit vládě do daní?

 FOTO: Jiří Ovčáček/ Twitter

Martin Schmarcz

16. 09. 2020 • 11:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Pan prezident mi tlumočil, že s tím má zásadní problém.“ Slova premiéra Andreje Babiše po jednání s Milošem Zemanem o zrušení superhrubé mzdy působí nepatřičně. Hlava státu má právo nechat se informovat a projednávat s vládou daňové změny (jako cokoli jiného). Ale není normální nechat si od Hradu mluvit do podoby zákonů. Od toho je tu parlament.

Prezident je ze své funkce neodpovědný. Politiku určuje vláda. A to i v oblastech, ve kterých se hlavě státu přiznává určitý hlas, tedy v záležitostech obrany, bezpečnosti a zahraničních věcí. V nich jak za Václava Havla, tak za Václava Klause často vznikaly třenice, nakonec ale vždy měl navrch kabinet. Samozřejmě s tím, že se uzavíraly kompromisy, například při obsazování ambasád, kde se obě strany potřebují navzájem. Ale aby měl prezident vlastní stínovou vládu a ingeroval vládě do všeho, to je nepříjemná novinka.

Už Klaus si coby předseda vlády stěžoval, že na Hradě vzniká kolem Havla „druhé mocenské centrum“. V kódových zkratkách byl vždy dobrý, tímto v pár slovech popsal, v čem je problém. Ten výraz jednak říká, že už tu je nějaké „první centrum“, a tím je vláda. Zároveň tvrdí, že se k prezidentovi přesouvá jakási exekutivní „moc“, ačkoli ji dle ústavy nemá mít. Tenkrát kaše zdaleka nebyla tak horká jako dnes a náš první prezident se pořád držel konstituce a dělby moci v parlamentní republice, ale jako definice hrozby je to dobré.

Miloš Zeman je ovšem úplně jiná třída ohrožení. Ústavu rituálně roztrhal hned pár měsíců po svém zvolení, kdy si proti většinové vůli sněmovny prosadil vlastní kabinet. A často se chová tak, jako kdyby na Hradě nebylo nějaké virtuální „druhé mocenské centrum“, ale reálně první a jediné. Vypěstoval si „expertní tým“ loajálních poradců, jejichž prostřednictvím stínuje vládní agendu, a když se mu zachce, diktuje si, co se má a co nemá udělat.

V řadě věcí to nakonec může být občanům vcelku „šumák“. Levicový prezident má s levicovou vládou často shodné názory, takže to vyjde nastejno. Sice zní divně, že pak jednotlivé ministry chválí a známkuje jako ve škole, jak se však říká „odborníka to dráždí, ale laik si toho ani nepovšimne“. Co nám jedno být nemůže, jsou Zemanovy spády mluvit do výstavby jaderných elektráren, IT sítí, nebo třeba do toho, zda se v Česku vyrábí jed kremelských travičů novičok. Zde nezbývá než držet Babišovi a ministrům palce, aby nepodlehli.

Poslední návštěva premiéra v Lánech dokumentuje řečené. Zeman s Babišem se shodli, že nejlepší investicí je nalít hromadu miliard do betonu. Což je špatný nápad, protože daleko efektivnější je podpořit vzdělání, vědu a inovace, ale máme prostě vládu, jakou jsme si zvolili. Viditelný problém nastal až u zrušení superhrubé mzdy. To má podporou v kabinetu a v zásadě i u opozice. Jenomže Zeman si postavil hlavu a řekl NE. A Babiš? Místo aby si ho zdvořile vyslechl a pak se zařídil po svém, bude s ním dále „jednat”.

V neděli musí premiér s ministryní financí přijít na jednání prezidenta a jeho expertního týmu a vysvětlit, jak to se superhrubou mzdou myslí. Zeman už dříve řekl, že bude chtít tento nápad vládě „rozmluvit“. Takže legislativní proces u nás vypadá tak, že nejprve se koná koaliční jednání, pak jde návrh do vlády, ale než zamíří do parlamentu, musí s ním ještě souhlasit prezident? Tento „protektorský“ vztah zdaleka (a nezdravě) přesahuje ústavní právo hlavy státu nechat se ministry informovat o jejich agendě.

Jak se mohlo stát, že se kabinet dostal do doslova vazalského vztahu k prezidentovi, který v české parlamentní republice nemá žádný mandát podílet se na vládnutí a exekutivních rozhodnutích, nicméně tak zjevně činí? To všichni tak nějak tušíme. Děje se tak v rámci specifického zemanovsko-babišovského režimu, který se etabloval po puči z června 2013. Uvnitř ústavního systému tu funguje sice neformální, ale dost pevný mocenský pakt. Nejde o žádné idylické spojenectví, leč o cynickou symbiózu dvou predátorů.

Kdo má v tomto soužití navrch, není vždy úplně jasné. Jisté je však to, že architektem této „druhé polistopadové republiky“ je Miloš Zeman, takže má určitá „práva“ zakladatele. Byl to on, kdo sestřelil legitimní sněmovní většinu, anuloval tím výsledek posledních voleb a donutil politiky vyhlásit nové za situace, která byla extrémně nevýhodná pro tradiční strany a extrémně výhodná pro Babiše. De facto mu umetl cestičku, vždy za ním také v rozhodujících střetech stál a zařídil mu i současný premiérský post.

Nebýt Zemana, nebyl by Babiš vůbec v parlamentu. Bez prezidenta by nemohla tak dlouho fungovat jeho jednobarevná vláda, která ani neměla šanci získat důvěru. A jen a jen vinou hlavy státu nemusel předseda vítězného hnutí vést širší jednání s demokratickými stranami, ale mohl se opřít o komunisty. Což mimochodem pro něj není až tak výhodné, protože jeho menšinový kabinet je v důsledku vůči tlaku z Hradu ještě slabší.

Zeman tak je opravdu k Babišovi v pozici protektora. Může mu říci: „Já jsem ti odstranil z cesty pravicový kabinet, já jsem sestavil nynější vládní uspořádání, já jsem ti dal vše, co máš a mohu ti to zase vzít. Podívej se, jak dopadl Nečas…” Pokud to někomu přijde přitažené za vlasy, ať si projde otevřené informace, jak se premiér obvykle chová vůči prezidentovi. I po posledním jednání v Lánech o superhrubé mzdě působil spíše jako výrobní ředitel, který dostal instrukce od „generálního“ než jako šéf firmy.

Toto vše jsou důsledky fatálního vybočení z konstitučního rámce v roce 2013. Čas nelze vrátit zpět, škody na demokracii již byly napáchány. Ale i zarytý Babišův odpůrce by si měl přát, aby prosadil právo vlády vládnout. Lze žít v zemi s mizerným kabinetem, ale ne ve státě, v němž je ústava cárem papíru a prezident si uzurpuje moc protektora, který za nic neodpovídá, ale do všeho mluví.

SDÍLET