Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Problém nejsou konspirace a fake news, ale lidé, kteří jim věří. Knihovna Ondřeje Féra

Problém nejsou konspirace a fake news, ale lidé, kteří jim věří. Knihovna Ondřeje Féra

Na první pohled by se mohlo zdát, že fake news jsou nejsoučasnější ze současných problémů. Ve skutečnosti se v různých podobách vynořují od doby, kdy naši předkové intuitivně objevili manipulativní moc slova. Spojení konspirační teorie se poprvé objevilo roku 1909, ale třeba báchorky o všemocných tajných společenstvech sahají až do antického Řecka.

Německý filozof Friedrich Nietzsche ve svém díle předkládá teorii o tom, že na světě působí dva základní principy, apollónský a dionýsovský. Ten první představuje řád, logiku a kauzalitu událostí. Druhý znamená nepořádek, chaos, divokost a náhodnost. Nietzsche tyto principy aplikoval především na umění, jejich působení se ale dá docela pohodlně vztáhnout i na souslednost událostí vezdejšího světa. Ty se nakonec vždycky poskládají do logického pořádku. Než se ale tento pořádek ukáže, je, řečeno se Saint-Exupérym, potřeba „více času a více odstupu.“ Do té doby zbývá jen chaos okamžiku.

Myslitel Karl Popper ve své krátké, ale nesmírně zajímavé a bystré eseji The Conspiracy Theory of Society popsal, že dojem neočekávatelnosti, nevyzpytatelnosti a zmatku, který provází aktuální události, lidi od nepaměti svádí k hledání vysvětlení. Dá se vlastně říct, že lidé věří konspiračním teoriím a fake news z netrpělivosti. Nechce se jim čekat, než čas ukáže události v jejich skutečné logice. A tak se na scéně objevují všemocní hybatelé v pozadí a samozřejmě sklon věřit tomu, že „všechno je ve skutečnosti jinak a oni to zatajují.“

Konspirační teorie začíná tam, kde je šok z události příliš velký, tvrdí Popper. Typickou ukázkou je nečekané úmrtí slavné osobnosti. Lidem se těžko přijímá fakt, že princezna Diana zemřela při zcela banální dopravní nehodě, jakých se na světě stávají denně tisíce. Lidé nechtějí věřit, že Elvis Presley zemřel na infarkt způsobený obezitou a nezřízenou konzumací léků. Jim Morrison se docela obyčejně zabil vlastním nezřízeným životním stylem a Kurt Cobain se vystřelil mozek z hlavy – byli ale mladí a slavní a tak se lidem nechce připustit, že skončili jako archetypální feťáci, jimiž při vší úctě k jejich umění byli. Místo faktů přicházejí spiknutí: Dianu nechal zabít Buckinghamský palác. Elvise Presleyho unesli mimozemšťané, aby si s ním na oběžné dráze mohli zpívat Love Me Tender. Morrison svou smrt předstíral a Cobaina nechala zabít manželka, která žárlila na jeho slávu a talent.

Karl Popper v eseji The Conspiracy Theory of Society vysvětluje, že stejná souslednost myšlenkových zkratů funguje i v dějinných událostech. Například Trojská válka, nejvýznamnější událost hérojských antických časů, představovala tak nepochopitelný zlom, že tehdejší člověk rád uvěřil v to, že za ni mohli olympští bohové. Tři bohyně ji vyvolaly svým pověstným jablkem sváru, sami bohové sesílali na bojovníky zaslepenost, v níž se pak dopouštěli do nebe volajících krutostí.

Tento „trojský syndrom“ se v lidském myšlení usídlil opravdu hluboko. Hezkým příkladem je německá víra v to, že porážku císařství v První světové válce způsobila „dýka vražená do zad.“ Viníky byli komunisté a židé, případně komunističtí židé. Této masové halucinace využil Adolf Hitler; výsledkem byly dýmající komíny Osvětimi. Pro diktátorské režimy leninského a stalinského typu byl skrytou silou ovládající svět mezinárodní kapitál, obvykle židovský. Tím se mimochodem prakticky komunismus a nacismus potkaly a objaly v jediném nechutném antisemitském klinči.

„Mocní mužové a skupiny, mocenské, vlivové a nátlakové, jsou donekonečna viněny z toho, že způsobily Velkou depresi a mohou za všechno zlo, kterým dnes strádáme,“ napsal Karl Popper. Odkazuje na ekonomickou krizi mezi světovými válkami. Pokud ale nahradíme Velkou depresi například uprchlickou krizí, je nasnadě, že se od doby, kdy Popper psal svou esej, nic nezměnilo. Uprchlickou krizi podle rozšířeného mínění způsobili „ilumináti,“ skupina Bilderberg, židovští bankéři a finančníci v čele s Georgem Sorosem, mocné „neziskovky,“ politické gangy z Bruselu.

Zmatek a strach lidí, kteří neumí situaci vnímat bez emocí a v kontextu, samozřejmě využívá skupina politiků, jejichž šance na úspěch by v normálních podmínkách byly mizivé a kteří jsou relevantní jen díky tomu, že parazitují na chaosu okamžiku. Cass Sunstein v eseji věnované konspiračním teoriím, jejich šíření a šiřitelům přesně pojmenovává fakt, že moc těchto parazitů je přímo úměrná počtu lidí, kteří se neorientují v chaosu moderního světa. Přesně podle nejvulgárnější interpretace premis sociálního darwinismu političtí paraziti přispívají k chaosu, protože čím hlubší chaos je, tím vyšší je pravděpodobnost, že se udrží u moci. Sunstein dovozuje, že tato skupina politiků sama konspirace a fake news efektivně šíří díky tomu, že jim věří. Každé veřejné vystoupení je pro ně divadlem a jak známo, aby herec byl uvěřitelný, musí být autentický.

Jen díky tomu, že si veřejný činitel vsugeruje víru v bludy, je argumentačně nezranitelný. Karl Popper ve své Logice věděckého bádání tvrdí, že „jakýkoliv počet důkazů svědčících ve prospěch tvrzení, je nemůže jednoznačně dokázat, zatímco k jejímu vyvrácení stačí důkaz jediný.“ V tomto smyslu dochází k zajímavé situaci: libovolný parazit na chaosu okamžiku počínaje bezejmenným trollem na sociálních sítích a konče hlavami států poráží Poppera a jeho logiku ve stylu KO. Konspirace či fake news jsou totiž založené pouze na tvrzení a víře.

Otázka zní, jak tedy s konspiračními teoriemi bojovat, když víme, že konzervativní argumentační metoda není k ničemu. Nabízí se efektivní metoda, kterou mistrně ovládali už velcí antičtí politikové od Alexandra Makedonského přes Cornelia Sullu a Caesara až po Konstantina: přebíjet manipulaci a lež ještě větší manipulací a lží. Pravda a láska totiž nad lží na nenávistí sama o sobě nakonec zvítězí, není však jisté, jestli svět v roce 2018 má dost času na čekání. Možná je třeba připustit, že proti machiavellismu se musí bojovat zase machiavellismem.

Co si přečíst

Karl Popper: Logika vědeckého bádání

Petr Nutil: Média, lži a příliš rychlý mozek

Nicollo Machiavelli: Vladař

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744