Články odjinud

Proč by měl Trump zaútočit v Sýrii a proč je opak znakem slabosti? Komentář Michala Půra

Proč by měl Trump zaútočit v Sýrii a proč je opak znakem slabosti? Komentář Michala Půra

Nejčastějším argumentem odpůrců vojenského zásahu USA v Sýrii je tvrzení, že by bombardování či ostřelování odstartovalo válku v zemi nanovo a prohloubilo utrpení běžných Syřanů. Zastánci takového názoru si zjevně nevšimli, že tamní ozbrojený konflikt trvá víceméně se stejnou intenzitou již sedm let a o jeho restartu tedy nemůže být řeč. Navíc je tu skutečnost, že Američané a jejich spojenci nebudou nepochybně primárně útočit na civilní cíle. Jsou to ostatně Rusové a syrské vládní síly, kdo vytrvale shazuje bomby na hlavy Syřanů, aniž by se nad tím někdo ze současných alarmistů byť jen pozastavil.

Zpochybňovat útoky chemickými zbraněmi s odkazem na propagandu je výsměch všem, kdo během několika desítek takových incidentů provedených syrskými vládními silami pod dohledem ruské armády zemřeli. Není pochyb, že propaganda funguje na obou stranách. Holý fakt ovšem také je, že většinu ze zabitých (odhady se pohybují od 300.000 do 500.000 mrtvých) v krvavém konfliktu mají na svědomí syrské vládní síly a jejich spojenci, tedy Rusové a Íránci.

Na vině je z velké části také neschopnost administrativy bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy. Ten nedokázal do konfliktu dostatečně rozhodně vstoupit a místo toho vyzbrojoval pochybné víceméně teroristické skupiny, které stejně ve válce tahají za kratší konec. Co tato strategie přinesla? Rusové se na Blízkém východě pevně usadili, vybudovali dvě velké vojenské základny a ovlivňují vývoj v regionu, kde si v minulosti ani neškrtli. Írán posílen dohodou s Obamovou administrativou získává strategický koridor vedoucí ke Středozemnímu moři a jeho role rovněž zásadně vzrostla. To vše vedlo jen k vytvoření dalšího nebezpečí pro našeho klíčového spojence v oblasti, kterým je Izrael.

Výše zmíněné vytváří dojem, že už je pozdě věci zvrátit. Nemusí to tak ovšem být. Američané mají v oblasti pořád silné spojence, kteří jsou schopni vývoj obrátit, protože Rusové a Íránci mají navrch spíše kvůli liknavosti protistrany, nikoliv kvůli vlastní vojenské převaze. Trump se může nepochybně spolehnout zejména na Izrael a Saúdskou Arábii. Britská premiérka Theresa Mayová se rovněž nehodlá držet zpět, podobně jako francouzský prezident Emmanuel Macron. Nezapomínejme také na vliv a zájmy člena NATO Turecka, které sice za jeden provaz s aliancí úplně netáhne a v Sýrii si spíše rozumí s Rusy, ale závazky v rámci NATO stále má. Rýsuje se tak koalice, která je sice postrachem všech defétistů, neomarxistů a ruských přisluhovačů, ale zároveň jasně říká, kdo je v oblasti pánem.

To, že k útoku zatím nedošlo, je dobře. Nejhorší by byla bezhlavá akce, která by skončila zničením pár syrských základen a „stažením ocasu“. Je jedno, kdy Američané a jejich spojenci zaútočí, ale v regionu musí dojít ke znovuobnovení rovnováhy, která je klíčová i pro budoucí vývoj v Evropě. Rovnováha v tomto případě rozhodně neznamená, že budeme přihlížet s rukama v klíně ruským rejdům a posilování Íránu, jehož jediným cílem je zlikvidovat našeho historického spojence. Vývoj v Saúdské Arábii s nástupem Mohameda bin Salmána, který šokoval, když uznal právo Izraele na národní stát, je rovněž zajímavým příslibem pro budoucnost regionu, který je třeba podpořit. Je totiž příslibem pokroku. Rusko a Írán všude, kam vkročí, přináší pouze tmářství a úpadek.

Defétisté namítnou, že ve válce v Sýrii jde pouze o zájmy velmocí. Ano, jde o ně především, a kdyby se podle toho Obamova administrativa chovala, nemusel konflikt zajít tak daleko. Trump má šanci „Waterloo“ americké zahraniční a bezpečnostní politiky napravit. Musí ukázat, že mu záleží nejenom na osudu Syřanů, ale musí také ukázat, že je schopen chápat geopolitický rozměr konfliktů. Vývoj v případě Severní Koreje je příslibem, že to chápe. Na Blízkém východě to může potvrdit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud