Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Proč by měl Trump zaútočit v Sýrii a proč je opak znakem slabosti? Komentář Michala Půra

Proč by měl Trump zaútočit v Sýrii a proč je opak znakem slabosti? Komentář Michala Půra

Nejčastějším argumentem odpůrců vojenského zásahu USA v Sýrii je tvrzení, že by bombardování či ostřelování odstartovalo válku v zemi nanovo a prohloubilo utrpení běžných Syřanů. Zastánci takového názoru si zjevně nevšimli, že tamní ozbrojený konflikt trvá víceméně se stejnou intenzitou již sedm let a o jeho restartu tedy nemůže být řeč. Navíc je tu skutečnost, že Američané a jejich spojenci nebudou nepochybně primárně útočit na civilní cíle. Jsou to ostatně Rusové a syrské vládní síly, kdo vytrvale shazuje bomby na hlavy Syřanů, aniž by se nad tím někdo ze současných alarmistů byť jen pozastavil.

Zpochybňovat útoky chemickými zbraněmi s odkazem na propagandu je výsměch všem, kdo během několika desítek takových incidentů provedených syrskými vládními silami pod dohledem ruské armády zemřeli. Není pochyb, že propaganda funguje na obou stranách. Holý fakt ovšem také je, že většinu ze zabitých (odhady se pohybují od 300.000 do 500.000 mrtvých) v krvavém konfliktu mají na svědomí syrské vládní síly a jejich spojenci, tedy Rusové a Íránci.

Na vině je z velké části také neschopnost administrativy bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy. Ten nedokázal do konfliktu dostatečně rozhodně vstoupit a místo toho vyzbrojoval pochybné víceméně teroristické skupiny, které stejně ve válce tahají za kratší konec. Co tato strategie přinesla? Rusové se na Blízkém východě pevně usadili, vybudovali dvě velké vojenské základny a ovlivňují vývoj v regionu, kde si v minulosti ani neškrtli. Írán posílen dohodou s Obamovou administrativou získává strategický koridor vedoucí ke Středozemnímu moři a jeho role rovněž zásadně vzrostla. To vše vedlo jen k vytvoření dalšího nebezpečí pro našeho klíčového spojence v oblasti, kterým je Izrael.

Výše zmíněné vytváří dojem, že už je pozdě věci zvrátit. Nemusí to tak ovšem být. Američané mají v oblasti pořád silné spojence, kteří jsou schopni vývoj obrátit, protože Rusové a Íránci mají navrch spíše kvůli liknavosti protistrany, nikoliv kvůli vlastní vojenské převaze. Trump se může nepochybně spolehnout zejména na Izrael a Saúdskou Arábii. Britská premiérka Theresa Mayová se rovněž nehodlá držet zpět, podobně jako francouzský prezident Emmanuel Macron. Nezapomínejme také na vliv a zájmy člena NATO Turecka, které sice za jeden provaz s aliancí úplně netáhne a v Sýrii si spíše rozumí s Rusy, ale závazky v rámci NATO stále má. Rýsuje se tak koalice, která je sice postrachem všech defétistů, neomarxistů a ruských přisluhovačů, ale zároveň jasně říká, kdo je v oblasti pánem.

To, že k útoku zatím nedošlo, je dobře. Nejhorší by byla bezhlavá akce, která by skončila zničením pár syrských základen a „stažením ocasu“. Je jedno, kdy Američané a jejich spojenci zaútočí, ale v regionu musí dojít ke znovuobnovení rovnováhy, která je klíčová i pro budoucí vývoj v Evropě. Rovnováha v tomto případě rozhodně neznamená, že budeme přihlížet s rukama v klíně ruským rejdům a posilování Íránu, jehož jediným cílem je zlikvidovat našeho historického spojence. Vývoj v Saúdské Arábii s nástupem Mohameda bin Salmána, který šokoval, když uznal právo Izraele na národní stát, je rovněž zajímavým příslibem pro budoucnost regionu, který je třeba podpořit. Je totiž příslibem pokroku. Rusko a Írán všude, kam vkročí, přináší pouze tmářství a úpadek.

Defétisté namítnou, že ve válce v Sýrii jde pouze o zájmy velmocí. Ano, jde o ně především, a kdyby se podle toho Obamova administrativa chovala, nemusel konflikt zajít tak daleko. Trump má šanci „Waterloo“ americké zahraniční a bezpečnostní politiky napravit. Musí ukázat, že mu záleží nejenom na osudu Syřanů, ale musí také ukázat, že je schopen chápat geopolitický rozměr konfliktů. Vývoj v případě Severní Koreje je příslibem, že to chápe. Na Blízkém východě to může potvrdit.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744