„Na první dobrou“ aneb Proč je dobré kriticky myslet i při čtení seriózních médií

Vojtěch Kristen

11. 08. 2020 • 16:48
KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Tuzemská média za sebou mají náročný víkend. Nejprve přinesla neověřenou zprávu o třech sirotcích, na které stát údajně zcela zapomněl, a vzápětí dopřála velký prostor kritice hasičů z úst svědkyně bohumínského požáru Karin Šípkové. Jak se v pondělí ukázalo, byl to dvakrát omyl. Případ sirotků je podvod a Šípková vzala svá slova o pozdním příjezdu hasičů zpět. 

Emotivní zprávu o nepochopitelném selhání státních institucí o víkendu přinesla některá tuzemská média. Třem chlapcům měli při nezaviněné autonehodě zemřít před několika měsíci rodiče a oni se prý od té doby protloukají životem sami za sebe. Stát – ten na ně prý zapomněl. Nakonec se o jejich situaci dozvěděla pěstounka, která začala organizovat pomoc – mimo jiné chlapcům založila i sbírku, kde se během čtyřiadvaceti hodin sešly statisíce.

Problém jen těžko uvěřitelného příběhu je v tom, že je zkrátka vylhaný. V pondělí pěstounka Eva Ptáčková uvedla, že se spolek Sklad pro pěstouny Praha 11 stal obětí podvodu a všechny prostředky ze sbírky, kterou zorganizovala, dobrodincům vrátí. Na tom, že se podařilo vybrat tak velkou sumu za tak krátkou dobu, přitom mají zásadní podíl i média, která o podivuhodném příběhu tří chlapců informovala.

Média přitom rezignovala na jedno ze základních novinářských pravidel – že by si informaci měla ověřit ze dvou nezávislých zdrojů. První zprávy, které o případu o víkendu vycházely, zdrojovaly jen facebookový příspěvek pěstounského spolku a následné potvrzení pěstounky Ptáčkové, která za něj vystupuje. Pokud by novináři počkali například na vyjádření policie, bylo by jasno. Jak pražští policisté v pondělí uvedli na sociálních sítích: „v průběhu zjišťování okolností údajné dopravní nehody vyšlo najevo, že zveřejněná událost se nestala a že někteří její aktéři se pravděpodobně stali obětí podvodu.“

Nedostatečně ozdrojovaná senzační zpráva však nebyla jedinou šikmou plochou, na kterou se tuzemská média během víkendu dostala. Věnovala značnou pozornost i svědkyni tragického požáru v Bohumíně Karin Šípkové, která se stala snad nejcitovanější osobou posledních dvou dní týdne. O víkendu do kamer a diktafonů houževnatě tvrdila, že hasiči k požáru přijeli pozdě – asi až po třiceti minutách. Její slova, která se ukázala jako nepravdivá, byla doslova všude, a to přesto, že hasiči poměrně brzy zveřejnili svou vlastní verzi, podle které byli u požáru do pěti minut. 

I v tomto případě rozuzlení přineslo až pondělí, kdy Šípková svá slova vzala zpět a hasičům se omluvila. „Mrzí mě, že jsem se nechala strhnout emocemi ve vypjaté a traumatizující situaci a realitu jsem vnímala jinak, než byla. Hasičský zásah byl profesionální a díky vašemu rychlému zásahu to nedopadlo hůře,“ uvedla Šípková. 

Nemá smysl si nic nalhávat, dnešní svět podobným poloověřeným zprávám a senzačním svědkyním přeje. Důvodů je hned několik, přičemž některé z nich jsou staří známí, které se nám novinářům stále nepodařilo vyřešit. Jde o podfinancovanost médií, která má v důsledku vliv na jejich kvalitu, o všeobecný tlak na rychlost zpravodajství, který je na úkor přesnosti. A také o ústup od ověřovacích standardů: v prvním případě stačilo pokusit se tak mimořádnou zprávu ověřit u dalšího zdroje, v tom druhém slova svědkyně konfrontovat s veřejně přístupnou časovou osou výjezdu.

Snad je to i tím, že novináři plynule skočili z koronavirové epidemie přímo do okurkové sezóny, a tak se každého alespoň trochu poutavého tématu chytají s velkým entusiasmem. V důsledku však podobnými lapsy škodí především sami sobě. Uvolňování standardů a tlak po senzačních svědectvích na úkor tvrdých dat vede jen k tomu, že se média – především ta soukromá – potýkají s klesající důvěryhodností. Přitom ta je proti sociálním sítím, jakožto stále rozšířenějšímu zdroji informací pro stále větší počet lidí, pro média pořád jedním z největších trumfů. 

SDÍLET