Promluvme si o unii

 FOTO: profimedia

Matyáš Zrno, Konzervativní noviny

12. 08. 2020 • 12:34
KOMENTÁŘ MATYÁŠE ZRNA | Včerejší kauza s evropskou směrnicí ohledně rodičovské dovolené krásně ilustruje snad všechny nešvary debaty o Evropské unii. A to na všech stranách.

Nejprve novináři veřejnoprávního rozhlasu vypustí do světa zprávu o tom, že podle nové evropské směrnice musí otec nastoupit na rodičovskou dovolenou („Rodičovská bude pro otce povinná“). To pochopitelně vzbudí poprask v konzervativních kruzích, kde je Brusel dlouhodobě podezírán z toho, že preferuje model „matka do práce“ místo „matka s dětmi“.  Různé pochybné weby tomu pak dosadí náležité dramatické titulky. Následně se ukáže, že to tak úplně není, protože v rozhlase si popletli slovo „může“ a „musí“, takže se titulek mění na  „Otec a matka by se měli na rodičovské alespoň na dva měsíce vystřídat, myslí si EU.“ Zastánci EU se poplácají po ramenou, „haha, zase to někdo spletl“ (jen je tedy trochu trapné, že to nespletl Aeronet, ale Radiožurnál).  Následně se ještě mohou nad články v různých bizarních webech dodatečně ujistit, jací jsou ti euroskeptici banda primitivů. Je to ale Pyrrhovo vítězství.

Takže si nejprve probereme mediální reakce a názory politiků. Podle veřejnoprávního rozhlasu (v již upravené verzi) by podle směrnice v budoucnu mohli na rodičovskou dovolenou nastoupit minimálně na dva měsíce i otcové dětí. Pokud nenastoupí, „mohla by se jim zkrátit doba čerpání rodičovského příspěvku.“ „Rozhodně nelze říci, že každý stát doslova přijme celé znění a že EU snad nařídila otcům zůstat doma, přestože by to například narušilo ekonomickou situaci rodiny,“ píše pro změnu Forum24.  Podle Anety Zachové z euroskop.cz  (poměrně dobře zpracovaný vládní web informující o evropských záležitostech) ve směrnici nic takového, jako že „pokud si část rodičovské nevybere mu, tak propadne,“ není.  Podle europoslance Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL) je dokonce směrnice „jen deklaratorní výzva, aby se tatínkové v době, kdy se miminko narodí, postarali společně s maminkou.“ Podle předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové „EU to pouze doporučuje. Směrnice má charakter doporučující, tudíž je na každém státě, jak přesně ji bude implementovat.“ A „nikdo nebude nucený být dva měsíce doma s dětmi,“ tvrdí pro změnu Olga Richterová (Piráti).

A jak to je ve skutečnosti?

Aliance pro rodinu upozornila, že problém je ona „nepřenositelnost“ dvou měsíců rodičovské dovolené. Směrnice garantuje v celé EU čtyři měsíce rodičovské dovolené (to nám je díky naší délce rodičovské až čtyři roky celkem jedno). Každý rodič má tedy v EU nárok na rodičovskou ve výši min. čtyř měsíců, z nichž ale nesmí dva měsíce převést na druhého rodiče. V preambuli se tento údajný „hoax“ poměrně přesně vysvětluje:

„Jelikož většina otců právo na rodičovskou dovolenou nevyužívá nebo značnou část svého nároku na dovolenou přenáší na matky, prodlužuje tato směrnice minimální dobu rodičovské dovolené, kterou nelze přenést z jednoho rodiče na druhého, z jednoho na dva měsíce, aby motivovala otce k čerpání rodičovské dovolené a současně zachovala právo každého rodiče čerpat alespoň čtyři měsíce rodičovské dovolené, které stanoví směrnice 2010/18/EU. Účelem zajištění, aby měl každý rodič výhradně pro sebe alespoň dva měsíce rodičovské dovolené, které nelze přenést na druhého rodiče, je motivovat otce k tomu, aby svého práva na tuto dovolenou využívali. Současně se tím podporuje a usnadňuje opětovné začlenění matek na trhu práce poté, co po určitou dobu čerpaly mateřskou a rodičovskou dovolenou.“ (odstavec 20).

Dodám jen to, že směrnice je právně závazný legislativní akt (na rozdíl třeba od nějaké deklarace Evropského parlamentu), který se prostě musí implementovat do českého právního řádu. Pravda ale je, že původní směrnice už jeden nepřenositelný měsíc obsahovala a zjevně k tomu nikdo nikoho v ČR nenutil. Jak je to možné? Český právní řád totiž umožňuje čerpání rodičovské u obou rodičů bez rozdílu pohlaví, a tím si před Evropskou komisí Česká vláda obhájila naplnění (či spíše neplnění) směrnice. To ale neznamená nemít obavy. Když se podíváme na text preambule nové směrnice, je mnohem ostřejší než původní směrnice.

„Koncepce politik týkajících se rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem žen a mužů není vyvážená, což posiluje genderové stereotypy a rozdíly v oblasti pracovních a pečovatelských povinností. Politiky v oblasti rovného zacházení by měly být zaměřeny na řešení problému stereotypů v mužských i ženských povoláních a rolích a sociální partneři se vybízejí k tomu, aby se ujali své klíčové úlohy a pracovníky i zaměstnavatele informovali a zvyšovali jejich povědomí o boji proti diskriminaci.“ (odstavec 11)

Celé je to tedy o tom, že Evropská komise jednoznačně prosazuje trend jiný, než si žádá většina českých rodičů, a nyní dostala do ruky k jeho prosazování silnější zbraň a bude nesmírně záležet na tom, jak bude Česká republika schopná a ochotná vyargumentovat, že náš současný stav je v souladu se směrnicí. To se už nemusí povést a ty dva měsíce, které údajně po nás nikdo nechce a nutit nám je nebude, se velmi snadno mohou stát i součástí našeho právního řádu. V politice není dvakrát rozumné naivně se spoléhat na to, že to prostě dobře dopadne. Zvláště když trend evropské legislativy je v oblasti rodinné a hodnotové naprosto jednoznačný…

Samozřejmě, ani potom vás nebude nutit ty dva měsíce jako otec čerpat. Jenom v praxi, když to rodiče nebudou chtít akceptovat, o dva měsíce placené rodičovské přijdou. Nejde přitom o něco, co by si české matky žádaly. Nedávno jsem dělal rozhovor s profesorkou Hamplovou ze Sociologického ústavu, která na toto téma řekla (parafrázuji) zhruba toto: „české ženy chtějí být s dětmi do tří let doma a nic s tím nehne. Nezaznamenala jsem žádnou významnou iniciativu zezdola, která by si žádala něco jiného.“ Těžko s tím nesouhlasit. Pokud tedy přichází nyní směrnice v opačném duchu, těžko se divit jistému rozladění veřejnosti. Stejně jako z veřejnoprávního informování, kdy je jako jediný zástupce rodičů (samozřejmě s tím pokrokovým názorem) citován zastupitel za Zelené z Teplic.  

Je to přece i naše rozhodnutí…

Jinými slovy, nikým nepožadovaná změna, která zasahuje do našeho dobře fungujícího, prověřeného systému, se kterým je drtivý většina lidí spokojena. Nicméně, jde přece i o naše rozhodnutí, tvrdí nám zastánci EU. „Rozhodl to lid prostřednictvím svých volených zástupců,“ napsal na twitteru jeden vysoce postavený evropský úředník. Je to obvyklý postup při debatě o EU. Najdete nějakou drobnou chybu (někdy skutečně trapnou, jindy banální), dále vysvětlíte, že v orgánech EU přece máme své zástupce, tudíž je to i naše demokratické rozhodnutí a buď se naši zástupci málo snažili (takže mlčte), nebo hlasovali pro (takže mlčte). Je to ovšem Pyrrhovo vítězství. Míjí se totiž s podstatou věci. Pokud je nějaký systém natolik složitý, že mu rozumí v této zemi opravdu dokonale možná tak stovka lidí, tak ano – těch dalších několik tisíc, kteří mu rozumí trochu, se může kasat na těch zbývajících deset milionů, kteří tomu nerozumí vůbec. Ale stálo by za to se zamyslet nad tím, zda je vhodné přesouvat stále více pravomocí systému, jehož fungování připomíná běžnému člověku jakési tajemné oraculum. A ne, nepomůže tu víc eurocenter, ani víc informačních akcí. Tenhle problém je strukturální.

Jak alespoň zhruba funguje český stát tuší (doufám) většina lidí. Je to proto, že se nějakým způsobem vyvíjí už po staletí. Třeba parlamentní procedury mimochodem stále do značné míry kopírují model ještě z monarchie. Ten je ovšem nastavený na tehdejší tempo přijímání legislativy. Tempu, jakým legislativu chrlí Brusel, prostě nestačí. Ano, ten věčný argument, že my jsme přece součástí EU a tudíž rozhodnutí EU jsou i našimi rozhodnutími, je čistě technicistně pravda, ale je to asi jako tvrdit, že boxer nejnižší váhové kategorie si to může rozdat s Muhammadem Alím, protože oba mají rukavice. 

Klasickou ukázkou je právě debata o rodičovské. Podstata přitom je, že nikdo nerozporuje, že vše probíhá formálně zcela v pořádku. I lidé, kteří se v legislativní procesu EU nevyznají (nebo jen trochu) ale tuší, že díky mechanismu rozhodování v EU se skrze tento proces dostanou na národní úroveň věci, které by u nás v životě neprošly. Ano, zastánci EU mají pravdu v tom, že kolikrát to na národní úrovni ještě řádně doupravíme (podpora biopaliv budiž toho důkazem, nicméně těžko říct, zda by samotný nápad s biopalivy prošel, kdyby nebyl „evropský“), stejně jako že se naši zástupci kolikrát dost aktivně nesnaží. Ale to na podstatě věci nic nemění. To, že český parlament přijme zákon, se kterým jako český občan nesouhlasím, je prostě jiná kategorie, než v EU. Protože tady je systém jednoduchý a pochopitelný: volič-parlament-vláda. Vím, jak funguje, jak to ve volbách změnit. Můžu jít na Malou Stranu a potkám tam za chvíli poslance a ministry a můžu jim tak teoreticky od plic říct, co mi vadí. Vím, kam se postavit s transparentem, vím, kam adresovat petici. Zkuste někde v hospodě vysvětlit rozhodovací mechanismus v EU. Sdílené pravomoci, výlučné pravomoci, tichá procedura, žluté a oranžové karty, veřejné konzultace, dohodovací výbor, spolurozhodování…

Jak se opravdu vládne

Většinou vám tak nezbývá, než hodnotit jen výsledky. Podle ovoce poznáte je, že… A ty mohou být často pozitivní (třeba levné letenky máme jen díky rozbití státních monopolů na aerolinky díky EU), ale žel Bohu, když jde o věci hodnotové, tak se na nás valí jedna katastrofa za druhou. Tato regulace přitom může mít podobu konkrétních legislativních návrhů a judikátů či méně viditelných a o to důležitějších koordinačních opatření a iniciativ (tzv. otevřená metoda koordinace, doporučení, peer pressure, vyzdvihování příkladů „dobré praxe“ atp.). Právě tyto „měkčí“ nástroje, které jsou zpravidla  „pod rozlišovací schopností“ běžného voliče ale i leckterého politika, jsou paradoxně přímo provázány s možností finanční podpory, a tudíž zasluhují stejnou pozornost jako legislativa. Jejich důležitosti přispívá i to, že představují určitou laboratoř, v níž lze testovat, kam až lze v daném politickém kontextu zajít, aniž by zanechaly „legislativní stopu“. Podle výsledku testu je pak možné ze strany Evropské komise kalibrovat „viditelnou“ legislativní iniciativu. Pokud se některá taková měkčí, koordinační iniciativa ujme, často pak představuje referenční bod pro návrh tvrdšího či závaznějšího opatření. V případě jejího provázání s finanční podporou pak nutně vede k vytvoření potřebné absorpční (konkrétní projekty) a administrativní (úřednictvo) kapacity na straně členského státu. Dochází tak k synergii: unijní opatření generuje opatření domácí. To zase vyžaduje monitoring a schvalování či audit z úrovně EU.

Mimochodem, i bývalý německý spolkový prezident Roman Herzog už v roce 2007 varoval, že „Lidé jsou znejistěni, vůči EU jsou stále zdrženlivější a skeptičtější, protože pro ně integrační proces přestal být průhledný, protože se jim vkrádá pocit stále silnější centralizace kompetencí, jež je v rozporu s věcnými zájmy, a protože nejsou schopni rozlišit, kdo za jakou politiku nese odpovědnost. Tyto obavy je třeba brát velmi vážně, protože nepřicházejí jen tak odnikud.“

A upozorňuje na to, že už v létech 1998-2004 pocházelo z Bruselu 84 procent německé legislativy. „Jedna z příčin tkví v tom, že i politici EU jsou politici a úředníci EU jsou úředníci, a to bez ohledu na to, zda působí na ministerstvu nebo v generálním direktoriátu EU: mají-li za úkol chránit životní prostředí nebo potenciálně diskriminované skupiny, pak tak činí co nejobsáhleji, a tím pádem provádějí regulace. Při tomto úsilí – někdy jako dobře míněné snaze řešit problémy, jindy jako prostém úsilí o vliv a moc – je často marginální, zda Unie potřebnou kompetenci má či zda je řešení na evropské úrovni skutečně zapotřebí.“

A dodává další důvod toho, proč je evropská legislativa zpravidla extrémnější (hlavně, když jde o věci typu ekologie, gender, antidiskriminační legislativa, než by byla na domácí půdě. Je to to, čemu se v Bruselu říká „buzar“, přihrávka o mantinel. „Národní ministerstvo, třeba německé Spolkové ministerstvo životního prostředí, které není schopno prosadit nějaký předpis na národní úrovni – například proto, že se tomu brání německý ministr práce, nebo že ve Spolkovém sněmu pro takový předpis chybí většina – „povzbudí“ diskrétně příslušný generální direktoriát Evropské komise, aby takovýto předpis prosadil na komunitární úrovni. Takový podnět v Bruselu z výše zmíněných důvodů většinou padne na velmi úrodnou půdu. Evropský předpis pak projde obvyklou zákonodárnou procedurou a nakonec o něm rozhoduje Rada ministrů. V ní zpravidla zasedá zástupce právě toho ministerstva, které bylo iniciátorem daného návrhu, a reprezentanti příslušných oborových ministerstev ostatních členských států, například 27 ministerstev životního prostředí.“

Nebuďte naivní

Mimochodem, po tom co předvedl Brusel v oblasti olověného střeliva (od „nic zakazovat nebudeme, je to hoax“, po „ejhle, je to tady“) je dle mého namístě použít jeden oblíbený evropský princip – princip předběžné opatrnosti…  Zatím jsme se z Bruselu v oblasti rodinné politiky dočkali jen progresivistických názorů. Ať už jde o legislativu, tak o financování genderových projektů skrze granty. Představa, že se přijímá směrnice, která po nás vlastně nic nechce (jak se nám snaží namluvit její zastánci, podobně jako s Istanbulskou úmluvou), mi přijde až příliš naivní. A hlavně bych se drže osvědčeného pravidla politiky: pokud něco není třeba měnit, neměň to!

SDÍLET