Promořování je asociální slovo a měli bychom na něj zapomenout

06. 01. 2021 • 09:06
KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Rok od začátku pandemie se stále ozývá volání po promoření populace. Jeho zastánci ale zapomínají na jednu důležitou věc: Příroda ne vždy postupuje tak, jak by si člověk představoval.

Každou chvíli někdo (včetně autora tohoto článku) na sociálních sítích zavzpomíná, jak někde o prázdninách u babičky jedl, s nadsázkou řečeno, se „psem z jedné misky“, byl věčně zamazaný od hlíny a „paraziti mu lezli z uší“. Máme pocit, že tohle přírodní promořování nám vlastně prospělo a že jsme díky němu odolnější než dnešní „přechemizované“ a choulostivé mladší ročníky. Alespoň tak nám to s odstupem času připadá. 

Na to, že zatímco jsme celé léto měli jedno klíště za druhým a nic se nám nestalo, zatímco kluk z vedlejší vesnice částečně ochrnul (asi po tehdy takřka neznámé klíšťovce), jsme zapomněli. Stejně jako na to, že i když si všichni kluci u řeky každou chvíli vytáhli z chodidla žihadlo, „Ondra z Prahy“, náhle objevený alergik, na včelí bodnutí málem zemřel. A na hromadu dalších podobných případů a dokola omílaných historek.

Na tohle „dětské promořování“ se zapomíná rychle. Člověk s odstupem času snadno získá pocit, že nejlepší, co mohl pro své budoucí zdraví jako dítě udělat, bylo vyválet se ve všem a spolykat všechno, co mu přijde pod ruku. Tedy promořit se. A na tohle své dětství si zřejmě vzpomněl i rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. V nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy přišel s tezí, že ke covidu by se lidé měli chovat podobně jako děti. Tedy zbytečně se ho nebát. 

Podle Zimy by bylo nejlepší, kdyby se chránila jen riziková populace, tedy starší a nemocní lidé, a zbytek nikoliv. „Podle mě je potřeba, aby se zdravá, mladá populace setkávala, aby získávala antigeny, aby získávala svoje protilátky. Ty nejlépe získáte tím, že se přirozeně imunizujete. Nejvíce alergií je u dětí, které jsou v extrémně čistém prostředí. Nejméně jich je v rodinách s vícero dětmi. Protože ono se tělo a jeho imunitní systém posiluje právě setkáváním s různými látkami,“ uvedl.

Mnozí Zimovi okamžitě připomněli, že oddělit rizikové od těch nerizikových v případě pandemie není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Žádnému státu, včetně třeba Velké Británie, která se o to ze začátku pokoušela, se taková „izolace rizika“ nepovedla. A proto od takového konceptu Britové (a vlastně i Švédové) upustili.

Není promořování jako promořování

Může tedy dnes fungovat něco, co Zima (ale i někteří další odborníci a akademici) prosazují a co by se dalo nazvat státem posvěcené promořování? Vezměme při hledání odpovědi v potaz rektorův vlastní příměr s přehnanou hygienou a vznikem alergií. Jak složitá je to otázka, dobře dokumentuje studie, kterou zhruba před 12 lety prováděli vědci ve Venezuele a jejíž závěry cituje propagátor vědy Carl Zimmer v knize Vládce parazit (i koronavirus je vlastně parazit). Autoři výzkumu porovnávali výskyt alergií u obyvatel nejbohatší čtvrti hlavního města Caracasu s výskytem alergických potíží u jednoho indiánského kmene v deštném pralese. A výsledek?

Boháči ve městě, očkovaní proti různým nemocem a disponující všemi hygienickými medicínskými prostředky, sice v sobě neměli z 85 % žádné ze sledovaných parazitů, zato ale takřka všichni trpěli nějakým druhem alergie. Indiáni byli sledovanými parazity doslova prolezlí, zato alergií netrpěl ani jeden. Závěr byl tedy jednoznačný a zcela v souladu s mnoha jinými studiemi tohoto druhu.

Přílišná hygiena, stejně jako lidská snaha ovlivnit přirozenou odolnost člověka vůči různým patogenům a parazitům (včetně virů) medicínou a očkováním, mohou údajně vést nejen ke vzniku alergií, ale také k jiným civilizačním onemocněním, jako jsou třeba Crohnova nemoc nebo kolitida. Někteří vědci dokonce přílišnou hygienou a medicínskou péčí zdůvodňují bez důkazů i nárůst výskytu autismu v civilizovaném světě. Ten se totiž v chudých, parazity „prolezlých“ populacích třetího světa téměř nevyskytuje.

Problém nastává, pokud zazní hypotetická otázka, kdo z alergiků v Caracasu by se chtěl alergie zbavit zrovna tím, že se přestěhuje k indiánskému kmeni do pralesa. Většina pralesních indiánů se za celý život sice nesetká s alergií, zato se ale jen málokdo z kmene dožije čtyřicítky. Přežijí jen ti nejodolnější. „Boháči“ z města se svými vymoženosti budou celý život prskat, kýchat, cpát se prášky a píchat do sebe různé injekce, za to ale mají velkou šanci, že se dožijí třeba osmdesáti let. Vyberte si.

Nevyhnutelný vývoj

Pokud by dnes někdo v bohatých zemích (včetně Česka) dostal otázku, zda své děti nechá projít přirozeným „promořovacím“ výběrem (a riskoval tím jejich život), nebo zvolil cestu očkování a hygieny (a tím riskoval možnou civilizační nemoc nebo alergii), asi by naprostá většina zvolila druhou možnost. A to je podstata. Mezi nejrůznějšími vyznavači „přírodního způsobu života“ se dnes často mluví o tom, že lidé dříve přijímali smrt s větší pokorou a porozuměním. Jak by také ne, když v rodině z deseti dětí pět zemřelo. Ta pokora vyplývala z toho, že s tehdy všudypřítomnou smrtí nemohl nikdo nic dělat. 

Fakt, že lidé dnes díky stále dokonalejší medicíně a epidemiologii obcházejí takzvaný přírodní výběr ve snaze ochránit naprosto každý život, i ten nejslabší a nejzranitelnější, se nám možná může jednou vymstít. Na druhou stranu se ale jedná o nevyhnutelný vývoj, kterým jde lidstvo už celá staletí. Celé generace našich předků snily o medicínských vymoženostech, které dnes máme.

To, že nám tyto možnosti daly možná falešný pocit nadvlády nad přírodou, je druhá věc. Ovšem zároveň by se takřka nikdo, rektora Zimu nevyjímaje, nechtěl vracet do dob, kdy místo protiepidemických a medicínských opatření pouze a jen příroda určovala, koho nechá v případě infekce naživu. Tomu se říká promořování, ničemu jinému ne. Jeho zastánci v případě dnešní pandemie snadno mohou namítat, že covid přece není žádný mor ani lepra a že mladší, zdraví lidé infekci překonají bez problémů. Jenže to je jen půl pravdy. Nikdo nemůže se stoprocentní jistotou určit, jaký organismus je ten dokonale odolný a jaký nikoliv. 

Ano, pravdou je, že i při současných protiepidemických opatřeních nemoci podléhají i lidé, u kterých by to nikdo nečekal. To je ale věc, kterou nelze předem předvídat ani jí zabránit. Něco zcela jiného by bylo, kdyby stát vyhlásil promořování jako národní strategii. Přesně to totiž takzvaní promořovači (i když to možná tak nemyslí) prosazují. Koho obětujeme? Jednoho člověka z 10 000? Je to málo nebo moc? Toto státem posvěcené promořování nemá s tím dětským z úvodu článku vůbec nic společného, a jako takové by tedy v souvislosti se zdravotnickou politikou státu vůbec nemělo přijít na přetřes. Ani vladaři v dobách minulých by si něco podobného nedovolili. A pokud ano, museli by promořování vystavit i sebe a svou vlastní rodinu, nikoliv jen vyzývat k tomu, aby se promořili ti ostatní.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Cíl v nedohlednu, česká CNN marně čeká na své diváky

Vojtěch Kristen
Dnes • 06:00

KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Cíl je stále v nedohlednu. Taková je ve zkratce situace stanice CNN Prima News po osmi měsících na trhu. Stanici v průměru sleduje půl procenta lidí u obrazovek, většina pořadů dosáhne na sledovanost pouze v řádu nižších desetitisíců.

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Včera • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Zelená politika je zároveň sociální politika.“ Přesvědčí o tom ČSSD a Zelení sebe a pak i voliče?

Vratislav Dostál
Včera • 17:00

Podle politologů oslovených redakcí INFO.CZ je manévr sociálních demokratů, kteří chtějí v letošních sněmovních volbách kandidovat společně se Zelenými, odboráři a malými lokálními formacemi, pochopitelnou reakcí na proměnu politického terénu. Jednoduše řečeno ho lze číst jako pokus o záchranu levice v Poslanecké sněmovně. Zástupci obou stran tvrdí, že pokud má mít spojenectví smysl, musí být dlouhodobé. Otázka je, co na to voliči.