Prozřít díky blackoutu? Čekání na budoucnost…

KOMENTÁŘ JIŘÍHO ŠIMKA | Když nám doma vypadne proud, prostě sáhneme do šuplíku a vytáhneme svíčku nebo baterku. Ale co když nemáme ani jedno? Pak musíme holt počkat, až vyjde slunce a potmě se užírat svou hloupostí, že jsme si záložní „zdroj“ nezajistili. A přesně tak mohla minulý týden sedět doma potmě značná část Evropy. Hrozící kolaps energetické sítě odvracely elektrárny hned v několika státech a Rakousko se nacházelo jen kousek od takzvaného blackoutu.

Rostoucí rozkolísanost ve výrobě elektřiny (bez ohledu na aktuální poptávku) je způsobena především výkyvy ve výrobě z obnovitelných zdrojů (OZE). V jednu chvíli prostě vítr fouká a slunce svítí a v dalším okamžiku ne. Tyto výkyvy je proto třeba nějak vyrovnávat. A tím se dostávám k zásadní otázce: Jak to budeme dělat po roce 2038 až odstavíme uhelné elektrárny?

Právě ony mají dnes největší podíl na stabilizaci sítě. Na rozdíl od jaderných bloků dokážou relativně snadno zvýšit svůj výkon a rychle dodat potřebnou energii. Tímto způsobem se také povedlo odvrátit hrozící blackout v Rakousku, jemuž dodaly elektřinu i okolní země. Jenže s uhelnými elektrárnami se Evropa loučí a za 18 let by neměla být v provozu ani jedna. A jelikož jaderné elektrárny zkrátka ze své podstaty flexibilnější být nemohou a obnovitelné zdroje předvídatelnější také ne, budeme muset najít jiné řešení. Tím částečně mohou být již existující přečerpávací vodní elektrárny, ale rovněž do budoucna obří baterie či jiné dosud technologicky nedovyvinuté a nákladnější formy ukládání přebytečné energie.

S ohledem na poměr výkon cena, ale také na technické a kapacitní možnosti, představuje v současnosti nejefektivnější a dostatečně robustní řešení pouze plyn. Ano, kdo ví, co bude za 18 let? Ale my bychom se měli začít připravovat už dnes, abychom  se nežádoucí tmě byli schopni vyhnout i v budoucnu.  Proč? Protože s ohledem na délku povolovacích procesů a dobu výstavby lze předpokládat připojení nových zdrojů do sítě nejdříve za pět, ale spíše za sedm let. Jen v Německu přitom chtějí do konce roku 2022 odstavit uhelné elektrárny o celkovém výkonu 12 GW. Pro představu, to je více, než kolik aktuálně činí výkon všech uhelných elektráren v České republice. O finálním vypnutí veškerého německého jádra ve stejném roce nemluvě.

Celá situace s odvráceným blackoutem nás tak doufám opět posouvá o krok blíž k akceptaci plynu jako nezbytného stabilizačního zdroje v rámci budoucí evropské nízkoemisní energetiky. I posledním skeptikům snad pomůže prozřít a dojít k závěru – že bez plynu to zkrátka minimálně v následujících 25 letech nepůjde.  Ostatně zástupci Rady Evropy a Evropského parlamentu se na konci minulého roku dohodli na výjimce, která umožňuje podporu investic do zemního plynu, jeho distribuce a přepravy za účelem náhrady uhlí. Ačkoli je zemní plyn fosilní palivo, je stále ekologičtější než uhlí a při jeho spalování nevznikají zdraví nebezpečné prachové částice. Navíc záměrně nehovořím o zemním plynu, ale o plynu obecně. Pod tím si totiž můžeme představit i biometan, vodík nebo syntetický metan, s nimiž se v budoucí energetice již dnes počítá a se kterými lze energii z plynu dále výrazně „ozeleňovat“. 

Na závěr si vypůjčím slova Michaele Strebla, ředitele Wien Energie a EVN, rakouského dodavatele energií: „Počet nouzových zásahů dramaticky narůstá. Zatímco ještě před několika lety musela Wien Energie kvůli stabilizaci sítě ročně zvýšit výrobu elektřiny krátkodobě jen asi patnáctkrát, v nedávné době to bylo až 240krát.“ Jde o alarmující nárůst. Potvrzuje nezbytnost výstavby nových stabilizačních zdrojů. S postupným zvyšováním výroby z OZE navíc počty výkyvů dozajista ještě porostou. S přípravou je proto nutné začít už teď, abychom to nemuseli dělat za pár let při svíčkách.


Autor je jednatelem innogy Energo
SDÍLET
sinfin.digital