Prymulitně pospolná, nebo občanská společnost? Aneb „Nejsme děti! Nejsme děti!“ | info.cz

Články odjinud

Prymulitně pospolná, nebo občanská společnost? Aneb „Nejsme děti! Nejsme děti!“

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Koronavirus ukázal Čechy v zajímavých úhlech pohledu. Jak moc jsme vyrostli za třicet let od slavného skandování „Nejsme děti“? Jak moc už je pro nás samozřejmostí svoboda i odpovědnost? Jak moc jsme pokročili k občanské společnosti, kterou tak snadno nesloží ani virus, ani autoritářství?

Ještě před „karanténou“ a dva týdny před vyhlášením nouzového stavu jsem psal, že nejhorší smrt je z leknutí a nesmíme podlehnout panice. Že je lepší odpovědně se postavit hrozbě, až přijde. Někteří nás za to později kritizovali, že na INFO.CZ zlehčujeme ohrožení. My si naopak za tímto textem stojíme a dnes, po zkušenosti s první vlnou epidemie, trváme na tom, že poddat se strachu je stejně nezodpovědné jako chovat se ignorantsky.

Ano, zodpovědnost opravdu není jen protikladem nezodpovědnosti, ale i paniky. A to nejlepší, co lze říct o české společnosti a státu za uplynulé dva měsíce je, že jsme to prostě zvládli. Lidé se chovali spořádaně a solidárně, záchranáři věděli, co dělají. „Systém“ se ukázal být tak robustní, že přežil chaotické a populistické řízení premiéra i „caudillovské“ výstřelky plukovníka Prymuly. Dokonce – a to je velký úspěch – v podstatě ztroskotaly i snahy trollů a dezinformátorů nás vyděsit, jako se jim to dařilo s migrací.

Tím se dostáváme k druhé důležité hodnotě vyspělé (či dospělé) společnosti, kterou je svoboda. Těsně po vyhlášení nouzového stavu jsme na INFO.CZ varovali, že krize omezí naše občanské svobody a my musíme být připraveni vzít si je zpět, jakmile to bude možné. I na tom po zkušenostech z uplynulých osmi týdnů trváme. Určité náběhy k totalitě tu byly, většina společnosti ale ukázala, že se umí chovat rozumně sama a dobrovolně – neboť svoboda jistě není anarchie.

Svobodu rozhodně nesmíme obětovat touze po bezpečí, ani ji devalvovat anarchistickým chováním. Do šití roušek jsme se pustili dřív, než vláda nařídila jejich nošení (ostatně od ní bychom se jich nedočkali). Začali jsme je nosit kvůli ohledům k ostatním, jako svobodní lidé, ne z donucení. A když jsme usoudili, že už nejsou potřeba, náš tlak donutil vládu ustoupit a výrazně zkrátit dobu, kdy po nás chce mít je neustále na sobě. Stejně tak tlak občanské společnosti donutil vládu otevřít hranice pro cesty ven.

První vlnu jsme zvládli jako poměrně dospělá společnost a prokázali tak, že minulých třicet let nebylo marných. V návalu hrdosti a úlevy bychom ale určitě neměli zapomínat ani na problémy a na to, co se nepovedlo či co se teď vládě nedaří. Sami bychom si tak komplikovali přípravu na očekávaný podzimní návrat viru. Máme dobré předpoklady jej zvládnout, ale nesmíme polevit, jak o tom ostatně v rozhovoru pro INFO.CZ mluví i šéf „vládních“ statistiků, který kabinet zásoboval důležitými daty.

Jakkoli „systém“ epidemii zvládnul a absolutorium si zaslouží všichni, kdo k tomu přispěli, nelze nevidět dvě hrozby. První spočívá v premiérovi, který až příliš chtěl být vidět, ukázat, že jedině on dělá něco „pro lidi“, a způsoboval tím zbytečný chaos. Druhé riziko představují závany autoritářství, které kupodivu nepřicházely od vlády, ale od odborníků, zosobněných plukovníkem Prymulou. Často se vyrušily, protože populistický premiér „rozvolňoval“ podle hlasu lidu, ne rad epidemiologů a ti zase korigovali jeho zbrklé touhy.

Jenomže podobná neutralizace nemá se skutečným lídrovstvím nic společného. Vidíme zmatek, plynoucí z toho, že loď České republiky v bouři nikdo doopravdy neřídí s jasným výhledem dopředu. Jen se trhá kormidlem na tu či onu stranu, čímž se dokážeme jen vyhýbat těm nejhorším útesům.

Takže sice se s rouškami skoncuje dřív, což je rozumné, protože jak ukazují zkušenosti z jiných zemí, opravdu to v této fázi není potřebné. Jenže se zruší tak nějak napůl a s řadou dodatečných podmínek, které už ale většina společnosti nebude vnímat. Když lidé slyší, že 25. května „končí roušky“, berou to v absolutním slova smyslu. Kdo bude řešit, že smí bez roušky pít pivo na zahrádce, ale na ulici si musí dávat pozor, zda se k někomu nepřiblíží na dva metry? Ostatně tak je to po celou dobu a v nařízeních ministra zdravotnictví se kolikrát nevyzná ani policie, natož občan.

Nebo se otevřou úplně všechny obchody a restaurace, kde se budou stýkat stovky lidí, ale generalissimus Prymula, který nás ještě nedávno chtěl držet „zadrátované“ dva roky, takřka ve stejnou chvíli vypustí další ze svých pronikavých názorů na řízení společnosti a nastíní nám, že budeme žít v komunách o třech rodinách. Tím bychom se tak nějak vrátili k původním občinám – mohli bychom to nazývat třeba „prymulitně pospolnou společností“.

Pořád prostě platí, že v tom státním povoze jeden volá hot a druhý čehý. Jeden by nejraději pustil úplně všechno a bez rozmyslu, aby byl u lidí a byznysmenů ten hodný, druhý by nás pořád chtěl co nejvíc izolovat. Výsledkem je bizarní koktejl, kdy se třeba poměrně brzy otevřely obrovské hobby markety pro stovky lidí, ale kostely či malé obchody, kde je mnohdy prázdno i v normálním čase, zůstaly uzamčené. Tato vládní loterie, kdy nikdo netuší v jaké chvíli a proč se něco rozvolní – šlo by ji nazvat koronavirovkou – se stala terčem vtipů. Ale zmatek není legrační…

Před měsícem jsme psali, že končí první horká fáze epidemie, kdy řada kroků byla vynucených, a musí nastoupit skutečný leadership, který nám ale chybí. Jenže uběhly další čtyři týdny a pořád nic. Jen sledujeme, jak vláda hraje ping-pong s dílčími opatřeními. Zatím ty míčky Babiš s Prymulou nějak odpalují, ale opravdu je už nejvyšší čas představit jasnou, konzistentní a srozumitelnou strategii. Jistě, do normálu se můžeme vrátit i samospádem, ale cílevědomě řízený „soft landing“ by byl lepší.

Především musíme být perfektně připraveni na podzim. Epidemiologové předpovídají, že přijde druhý, možná horší náraz – zejména ve spojení se sezónní chřipkou. Pokud se tak stane, tentokrát už nebude moci kabinet říkat, že nikdo nemohl předvídat, co přijde, a přesně vědět, co má dělat. Je třeba nachystat chytrou karanténu, masivní a zároveň přesně zacílené testování, diferencovaný přístup dle lokální situace, rychlou izolaci ohnisek, ochranu ohrožených skupin obyvatel, to vše pokud možno bez plošných restrikcí…

Ještě pořád máme čas, abychom na podzim měli systém, který zabrání šíření nákazy a nezničí ekonomiku. Vláda může počítat s poměrně vyspělou občanskou společností. Společností lidí, kteří nejsou nezodpovědní jako malé děti, ale také s nimi jako s malými dětmi nelze zacházet. Takové společnosti se hůře vládne, ale zase více zvládne. Vyžaduje jasné a otevřené informace, ale zase v krizi nevyšiluje. Taková společnost se řídí sloganem: „Svoboda není anarchie a zodpovědnost není panika.“ Tak co vládo? My nejsme děti!

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud