Pučelík: Komunistický převrat zavinila jedna chyba demokratů za druhou | info.cz

Články odjinud

Pučelík: Komunistický převrat zavinila jedna chyba demokratů za druhou

ANALÝZA KARLA PUČELÍKA | Poslední dobou je téma komunistického uchopení moci dosti frekventované. Objevují se názory, že za konečný výsledek nešťastných únorových dní jsou zodpovědní nekomunističtí ministři, kteří nešikovně podali demisi. Rozhodně ale nelze považovat tento krok za jednou příčinu úspěchu komunistického puče, ať už byl jakkoli nestrategický.

Celý proces byl dost složitý na to, aby se dal shrnout větičkou, že demokratičtí ministři „byli blbí“. Pokud chceme správně pochopit důvody komunistického úspěchu, musíme jít mnohem hlouběji do minulosti. Na následujících řádkách se pokusím stručně nastínit důvody, které mě k těmto závěrům vedou.

Směr určila Moskva

Už v londýnském exilu bylo jasné, že komunisté budou hrát v domácí politice zásadní roli. Někteří politici Edvarda Beneše zrazovali od jeho úmyslu podepsat spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Exilový ministr financí Ladislav Karel Feierabend prezidenta opakovaně varoval i před odjezdem do Moskvy, kde mělo na samém konci války dojít k dohodě o podobě nové domácí vlády a potažmo i Národní frontě. Bývalý agrárník správě usuzoval, že hlavní slovo budou mít Sověti.

A taky že měli. Jak jinak si lze vysvětlit, že se předsedou první poválečné vlády stal Zdeněk Fierlinger, s jehož působením ve funkci velvyslance nebyl spokojen ani sám Beneš? Feierabend ve svých pamětech poznamenává, že nebylo vždycky jasné, zda byl Fierlinger československým ambasadorem v Moskvě nebo sovětským vyslancem u československé vlády. Poukazuje rovněž, že Beneš s jeho politickým působením doma nepočítal.

„Lidová demokracie“ bez agrárníků

Už v Londýně se formovalo seskupení Národní fronty. Takzvaná lidová demokracie měla do politického života vpustit jen několik stran, údajně proto, aby se zamezilo stranickým půtkám a politické nestabilitě.

Komunisté byli pro vyloučení agrární strany z Národní fronty, ostatně co jiného se od nich dalo čekat. Před válkou oblíbení agrárníci pro ně představovali mezi venkovským obyvatelstvem silnou konkurenci. Komunisté potřebovali získat větší podporu právě této části obyvatelstva, čemuž uzpůsobili i svůj program. Tehdy ještě chtěli půdu rozdávat, nikoliv brát. Samozřejmě, že jen dočasně.

Kritickou chybou demokratických stran bylo to, že se agrárníků nezastaly. Značná část společnosti naopak přejala argumenty o kolaboraci agrárníků s henleinovci nebo vlastizrádné účasti Rudolfa Berana a dalších členů strany v protektorátních vládách. Ovšem například zmiňovaný Feierabend, jakožto předválečný agrárník, byl současně členem vlády i odbojové organizace Politické ústředí a později, když se jeho odbojová činnost provalila, uprchl a působil v londýnském kabinetu. Rozhodně se nadalo říci, že pro tuto stranu, která byla pro prvorepublikové Československo klíčovou, nebylo v novém systému lidové demokracie místo.

Jak tehdejší národní socialisté, tak i lidovci povýšili stranické zájmy nad potřebou národa. Zvítězila vidina přílivu volebních hlasů bývalého agrárního voličstva. Národní fronta pak byla složena ze socialistického bloku, který tvořili komunisté, sociální demokraté a národní socialisté, jedinou českou středovou stranou byli lidovci, pravice chyběla zcela. Tento výčet pak doplňovali ještě Slovenští demokraté a dvě menší slovenské strany. Nutné je také dodat, že i v demokratických stranách existovaly skupiny, které podporovaly a aktivně prosazovaly komunistickou politiku.

Problémem byl od počátku fakt, že Národní fronta nepočítala s jakoukoli opozicí. Lidová demokracie tak ve výsledku nebyla lidová, a už vůbec ne demokratická. Pod vnější fasádou stability a kooperace fungovala jako seskupení ovládané komunisty. Ti navíc proklamované zásady, které odmítaly politický a stranický boj, nerespektovaly. Rudé právo denně chrlilo změť lživých článků, které měly za úkol dehonestovat nepohodlné politiky a osobnosti veřejného života. Ti se pak nezřídka vůbec nemohli bránit. Ostatní listy se často do křížku s komunisty nepouštěly, neboť měli obavu o své holé přežití.

Za povšimnutí stojí i pozice prezidenta Beneše. Sovětům i komunistům zřejmě nadmíru důvěřoval. Očekával, že se nejen československá politika posune více do levého spektra. Předpokládal ale, že vliv komunistů poklesne.

Krátkozrakost demokratických ministrů

Často se také v souvislosti s únorovými dny zmiňuje i kritika ministra zahraničí Jana Masaryka. Ta má samozřejmě svou logiku, ovšem na pováženou bylo jeho jednání v předchozích letech. Už v Londýně se stranil kabinetní politiky a zabýval se spíše diplomacií. Po návratu domů se choval podobně a na jednáních vlády navíc často absentoval. Ovšem podobnou docházku měl i předseda lidovců Jan Šrámek. Lidovce tak často reprezentovali jen - ne zrovna výrazný - František Hála a Adolf Procházka. Pro demokratický blok to v mnohých jednáních znamenalo ztrátu dvou hlasů proti skupině disciplinovaně hlasujících komunistů a fierligerovské části sociální demokracie, kteří navíc občas mohli počítat s podporou národních socialistů, přestože jejich předseda Petr Zenkl byl antikomunistou).

Události, které se staly mezi osvobozením Československa, je-li možné obsazení země sovětskými vojsky nazvat, a 25. únorem nelze popsat v jednom článku, spíše by vydaly na několik tlustých monografií. Je ale jasné, že kořeny následného politického vývoje sahají mnohem hlouběji před rok 1948. Při zpětném pohledu se ani nelze divit některým exilovým politikům, že se po válce do vlasti nevrátili, neb už před koncem světového konfliktu správně usuzovali, kam se bude Československo ubírat.

Karel Pučelík je historikem a redaktorem deníku E15.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud