Články odjinud

Půr: Je konzervativec fašista? Média v době hromadného nálepkování

Půr: Je konzervativec fašista? Média v době hromadného nálepkování

Když jsme oznamovali sloučení INFO.CZ a ZDROJ.CZ, nikdy by mě nenapadlo kolik ohlasů vyvolá prostá větička, že chceme být konzervativní médium. Od studií, kde jsem absolvoval kurz Základy konzervativního myšlení vedený Alenou Hromádkovou, považuju konzervatismus za něco, co definuje určitý přístup k životu, nikoliv samotnou politickou ideologii, která může nabrat celou řadu odboček.

Hromádková konzervatismus popisovala na truhle, která se v rodině dědí z generace na generaci. Zatímco konzervativec takovou truhlu udržuje a pečuje o ni se skutečnou láskou a mimo jiné i z respektu ke svým rodičům, v socialistické rodině už taková truhla buď neexistuje, nebo je zavřená v garáži, přetřená na červeno a odkládá se do ní nářadí.

Když dal Hromádkové redaktor Parlamentních listů v unikátním rozhovoru z roku 2013 otázku, k jakému politickému proudu se přiklání, dostal jasnou odpověď, kterou můžeme brát i jako definici konzervatismu.

„Ke kulturně-politické obnově starých hodnot jako je transparentnost, osobní zodpovědnost, respekt k osvědčeným hodnotám, péče o rodinu, morálka, právo, výchova a vzdělání. Bez nich je skutečná prosperita nemožná, zvláště dnes, kdy několikerá devastace nacismem, komunismem a onou trapnou hrou na novou pravici nedovolí další iluze či cílené klamání a podvádění voličů. Také bez obnovy víry a církví se nemůžeme dostat ze začarované spirály hněvu, pesimismu a nedostatku radosti ze života a vděku za něj,“ odpověděla mu žena, která bývá označována za českou verzi Margaret Thatcherové, ale sama toto srovnání nemá ráda.

Dnes bývají konzervativci označováni za fašisty. Nic ovšem nemůže být vzdálenější pravdě. Je to fašista, socialista či komunista, kdo vyžaduje ve společnosti revoluční změnu. Pro konzervativce je revoluce takřka sprosté slovo, pokud nejde o svržení diktátorského režimu.

Konzervativec dává přednost evoluci a nemá problém vést poctivou debatu. Jednoznačně platí definice filosofa a politologa Rogera Scrutona, že identita a hodnoty skutečného konzervativce jsou vytvářeny ve vztahu s ostatními lidmi, nikoliv ve vztahu se státem. Stát je pro něj jen prostředek, nikoliv cíl. A tady docházíme ke klíčovému bodu, proč bývají konzervativci mylně označováni za fašisty a proč jsme svědky značné polarizace společnosti.

Pokud vyznáváte konzervativní hodnoty, pravděpodobně si myslíte, že stát by se měl držet jenom tam, kde se jeho role osvědčila, a neexpandovat za tuto hranici. Volný trh je volný, protože tam neproniká stát. Rovněž víme, že je to jenom stát, kdo na trhu udrží rovnováhu ve chvíli, kdy vznikne monopol či duopol. Scruton hovoří o nutnosti, aby zákony tvořily generacemi prověřené zvyky, které prokázaly svou užitečnost.

Pokud tedy vidíte nebo slyšíte, že někdo nechce, aby bylo manželství homosexuálů ukotveno v zákoně, dost možná to znamená, že jen nechce další expanzi státu. Samotní gayové a lesby mu vůbec nemusí vadit. Registrované partnerství se pro něj zkrátka ukázalo jako funkční a manželství považuje odjakživa za svazek mezi mužem a ženou.

Tento příklad přitom není smyšlený. Seděl jsem minulý týden s jedním nejmenovaným a široce respektovaným poslancem, který se mi svěřil, že by rád hlasoval proti ukotvení homosexuálního manželství, nicméně tak nejspíš neučiní. Bojí se z reakce, kterou by svým rozhodnutím spustil. Bojí se, že se ocitne na seznamu odpůrců a následně bude označen za fašistu. Tak daleko polarizace společnosti dospěla.

Racionální střet idejí je přitom podstatou nejen konzervatismu, ale celospolečenské demokratické debaty. Mylně považujeme za konzervativce populisty, což jsou ale politici, kteří si účelově osvojují jen určitou část levicové či pravicové agendy, podle toho, jak zrovna velí průzkumy. Střet pravověrné levice a pravice je přesně to, co nyní chybí. Když vidím ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, nesouhlasím s ní sice v mnoha věcech, ale mám zároveň radost, že vidím představitelku skutečné sociálnědemokratické politiky, proti níž se tradiční konzervativní pravice může vymezovat. Když vidím politika SPD, vidím mix socialismu, nacionálního socialismu a komunismu. Přesto jsou konzervativci často nálepkováni jako příznivci SPD, která je mylně označována za krajní pravici či pravici. 

V médiích je realita vnímána podobně zmateně. Když mluvím o konzervativním médiu, nemám na mysli vznik nového Völkischer Beobachteru (mimochodem nacionálně socialistického), ale naopak média, které je založeno na ověřených novinářských postupech, hodnotách, na odpovědnosti jednotlivce, na podpoře podnikání či na odůvodněných pochybách, které vůči státním institucím máme.

Až zase jednou přijdou na Úřad vlády Robert Šlachta s Ivo Ištvanem, budeme o jejich úmyslech pochybovat. Nebudeme opakovat lži o desítkách kilogramech zlata, které většina médií uváděla pořád dokola. Když některá média informují o nepřípustných zásazích do justice ze strany Hradu, my se ptáme, zda má soudce zakázáno se s těmito lidmi stýkat. Ptáme se, zda to není spíše otázka osobní integrity soudce. Když k nám píše historik Martin Kovář, kterého část studentů Filosofické fakulty UK považuje za plagiátora, vnímáme jej jako nevinného, dokud nebudeme znát verdikt. Takových příkladů bychom našli celou řadu a definují, co znamená sousloví konzervativní médium.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud