KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Tuzemským mediálním světem otřásá debata o zhruba dvoumiliardové vládní pomoci pro média, kterou připravuje ministerstvo kultury. Na první pohled je to diskuse plná emocí, na druhý pohled je to ovšem diskuse, kterou potřebujeme. Z mnoha důvodů, které se pokusím popsat. V zásadě si můžeme klást dvě otázky. Jsou na tom média skutečně tak špatně, aby státní pomoc potřebovala? A pokud je odpověď ano, jak by taková pomoc měla vypadat?
Odpověď na první otázku je poměrně jednoznačná. Média na tom jsou skutečně špatně a je klidně možné, že v letošním roce napočítáte zisková vydavatelství na jedné ruce. Na INFO.CZ jsme před časem zveřejnili polemiku, z níž jasně vyplývá, že se klasické mediální domy budou muset zásadně změnit. Od mnoha hráčů na trhu jsme si vyslechli sžíravou kritiku, že jsme nekolegiální a podkopáváme jim nohy. I oni však musí vědět, že status quo není udržitelný, protože úspěch se na konci vždycky měří penězi. Ale jsou to peníze, které vyděláte, nikoliv peníze, které vám někdo daruje.
Na první pohled debata o státní pomoci působí jako střet malých vydavatelů s velkými. Jejich zájmy se do značné míry překrývají a z toho bychom měli vycházet. Pokud stát uvažuje o přímé pomoci, měla by být určená všem, nejen velkým vydavatelským domům. Z návrhů, které zveřejnila některá média, je zjevné, že jde o pomoc prostřednictvím inzerce, přičemž státní instituce a firmy inzerují v médiích i teď. Je to navíc pomoc, která není v rámci Evropy nějakou úchylkou či extrémem. V Česku ovšem debatu komplikuje skutečnost, že vlastníkem vydavatelství MAFRA je svěřenský fond Andreje Babiše, takže jakákoliv pomoc logicky vyvolává obavu, že jde o „malou domů“.
Střet malí vs. velcí je do značné míry zbytečný. Malí mají v současnosti velkou výhodu, že dokážou mnohem rychleji inovovat, mnohem rychleji se přizpůsobit poptávce či vývoji. To je dané tím, že se soustředí primárně na obsah, nemají velká obchodní oddělení, administrativu, marketing... Každý malý vydavatel se ovšem chce stát vydavatelem velkým. Důvod je jednoduchý. Skutečný vliv na veřejnou debatu mají velcí vydavatelé, velké televize a velká rádia. Malá média dokážou ovlivňovat debatu v poměrně úzkých politických či byznysových skupinách, ale pohnout s veřejným míněním je pro ně mnohem složitější. Můžete to vidět třeba na stabilních preferencích vládního hnutí ANO.
Sociální sítě síly obou skupin do značné míry vyrovnaly, ale bez velkých se neobejdeme. Když budete chtít dělat velkou investigativní práci, potřebujete poměrně dost novinářů, rešeršistů a jedině tak jste schopni dosáhnout žádoucího výsledku. Pro malá média je podobný projekt tak drahý, že ohrožuje jejich samotnou existenci. Během posledních 30 let formovala českou demokracii především velká média a nemyslím si, že by to bylo do budoucna nějak výrazně jinak. Můžeme pochybovat, zda svojí roli plní pořád stejně dobře, ale to je téma zase pro jinou debatu.
Během posledních 30 let se také mediální trh zásadně změnil tak, že v současnosti jen těžko můžeme hovořit o férové a volné soutěži. Média jsou v současnosti tak slabá, že tuto situaci nejsou schopna sama změnit. Tady by mělo být těžiště případné iniciativy. Zatímco vydavatelé se musí potýkat s poměrně přísnou regulací, největší média, kterými jsou nepochybně Google a Facebook regulována nejsou. A někde mezi tím se pohybují veřejnoprávní média, která se chovají úplně stejně jako komerční média, přestože jim to zákon zakazuje. Ale pojďme postupně.
