KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Kdy se dočkáme železničního spojení mezi centrem Prahy a Letištěm Václava Havla? Pravděpodobně nikdy. V roce 2030 se z letiště po modernizované trati dostanete nejspíš jen na Veleslavín a budete rádi, pokud tam po letech zase nebude stát portýr, aby vám pomohl se zavazadly do metra. S jedním dalším přestupem budete po krásných 50 minutách strastiplné cesty na Masarykově nebo hlavním nádraží. Právě takto to dopadne, pokud Správa železnic ustoupí námitkám některých lidí ze Střešovic, kteří bojují proti stavbě nejhlubšího železničního tunelu v Česku.
Jsou situace, kdy člověk může mít dva různé názory na jedno téma. V případu, který aktuálně popisuji, to je na jednu stranu obecný postoj k veřejným stavbám: Schválně se zkuste kohokoliv zeptat, jestli má stát při rozvoji dopravní infrastruktury brát v potaz veřejný zájem. Každý s tím pochopitelně bude souhlasit. A pak se stejného člověka zeptejte, jestli by souhlasil s tím, že obchvat nebo dálnice povede těsně vedle jeho domu. Nebo, jestli by se kvůli tomu dokonce vzdal části své zahrady. „Tak to v žádném případě!“
Železnice, dálnice, obchvaty, trasy vysokého vedení. Všichni je potřebujeme, ale nikdo je nechce na svém dvorku. Ve světě se pro tento fenomén už před 40 lety vžil pojem NIMBY (zkratka Not In My Back Yard – ne na mém dvorku). Jenomže i tady by mělo platit, že nic se nesmí přehánět.
