Půr: Zemědělská soběstačnost je mýtus. Farmaření potřebuje ekologickou revoluci

Michal Půr

20. 04. 2020 • 17:00

KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Vláda v rámci opatření na zmírnění dopadů krize způsobené koronavirem vyčlenila několik miliard i na podporu takzvané zemědělské soběstačnosti. Není překvapením, že se tento termín znovu objevuje na scéně. V oblibě jej měli zejména komunisté, jejichž pohrobci české zemědělství v současnosti do značné míry ovládají prostřednictvím velkých zemědělských podniků. O skutečnou zemědělskou soběstačnost přitom dnes usiluje v podstatě jen KLDR a není náhodou, že právě tam se pravidelně opakují hladomory.

Stát je podle posledních analýz soběstačný v obilovinách, v olejninách a v cukrové řepě. Velké mezery má naopak v produkci ovoce, zeleniny či v chovu drůbeže. Je zřejmé, že v Česku převažuje v podstatě primitivní zemědělská výroba postavená na plodinách, které mají devastující dopady na životní prostředí a ve výsledku nepřináší žádnou hodnotu.

Důvod je zřejmý. Co nejlevněji získat co nejvíce dotací, bez ohledu na cokoliv. Brusel se dlouhodobě pokouší prosadit škrty pro velké zemědělské podniky, ale Česko tyto snahy odmítá a v podstatě blokuje. Důvod je nasnadě. Za pozornost přitom stojí, že většinu celosvětové zemědělské produkce zajišťují malé farmy, nikoliv kolosy typu Agrofert.

Dotace na zemědělskou soběstačnost jsou v podstatě jen obří tunel. Nejhorší ovšem nejsou dopady na státní rozpočet, ale na českou krajinu. Rádoby soběstačnost jen podporuje intenzivní zemědělskou výrobu, která je dlouhodobě neudržitelná. Vyšší výnosy totiž znamenají větší nasazení pesticidů, ještě více lánů řepky, ještě větší erozi půdy, a ještě větší utrpení zvířat v naprosto otřesných podmínkách velkochovů. Výsledkem mimo jiné je, že půda není schopna zadržet vodu, přičemž dopady jsou a budou katastrofální.

Krize je určitě příležitostí ke změně českého zemědělství. Ta musí stát na odstřižení bezohledných velkých zemědělských podniků od dotací a na jejich přesměrování farmářům, jejichž výroba je udržitelná. To znamená konec pesticidů, konec pěstování řepky a jiných plodin, které nejsou určeny k potravinářské výrobě. Znamená to také návrat k tradičním technologickým přístupům. Hraboše vyřeší spíše hluboká orba než zasypání pole jedy. Razantní postupy je třeba zvolit i v živočišné výrobě. Ta dosáhla neuvěřitelné formy cynismu a připomíná spíše nekonečný zločin proti lidskosti. Zákaz chovu slepic v klecích přitom nestačí, otřesně se zachází i s dobytkem.

Zástupci velké agrární lobby vám samozřejmě budou tvrdit, že zemědělství nemůže být udržitelné a jeho výnosy jsou nižší a podobně. Jejich tvrzení jsou ovšem snadno vyvratitelná. Pokud chcete vědět víc, doporučuji například tuto analýzu.

V neposlední řadě je třeba změnit i chování spotřebitelů. Poučka je jednoduchá. Prostě bojkotujte výrobky, které pochází od velkých producentů, u kterých nemáte jistotu, že se chovají alespoň trochu solidně. Sám jsem si mnoho let nekoupil maso v supermarketu, stejně jako vejce z klecových chovů. Možná za ně zaplatíte o něco méně, ale jen kvůli tomu, že nezohledňujete své daňové odvody, které do Agrofertu a jiných podobných podniků natekly. A už vůbec nezohledňujete devastaci životního prostředí, za níž tyto kolosy stojí.

SDÍLET