KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Vláda v rámci opatření na zmírnění dopadů krize způsobené koronavirem vyčlenila několik miliard i na podporu takzvané zemědělské soběstačnosti. Není překvapením, že se tento termín znovu objevuje na scéně. V oblibě jej měli zejména komunisté, jejichž pohrobci české zemědělství v současnosti do značné míry ovládají prostřednictvím velkých zemědělských podniků. O skutečnou zemědělskou soběstačnost přitom dnes usiluje v podstatě jen KLDR a není náhodou, že právě tam se pravidelně opakují hladomory.
Stát je podle posledních analýz soběstačný v obilovinách, v olejninách a v cukrové řepě. Velké mezery má naopak v produkci ovoce, zeleniny či v chovu drůbeže. Je zřejmé, že v Česku převažuje v podstatě primitivní zemědělská výroba postavená na plodinách, které mají devastující dopady na životní prostředí a ve výsledku nepřináší žádnou hodnotu.
Důvod je zřejmý. Co nejlevněji získat co nejvíce dotací, bez ohledu na cokoliv. Brusel se dlouhodobě pokouší prosadit škrty pro velké zemědělské podniky, ale Česko tyto snahy odmítá a v podstatě blokuje. Důvod je nasnadě. Za pozornost přitom stojí, že většinu celosvětové zemědělské produkce zajišťují malé farmy, nikoliv kolosy typu Agrofert.
