Ministři energetiky evropských zemí dál hledají nástroje, kterými by zmírnili následky energetické krize a její dopady na životní úroveň lidí i na konkurenceschopnost evropského průmyslu. Pokud ceny energií neklesnou, lze očekávat další vlnu deindustrializace – přesný opak toho, o co Evropská unie usiluje. Paradoxně by to mělo negativní klimatické dopady. Elektřina je jinde ve světě sice levnější, ale její výroba produkuje v průměru více emisí než při výrobě v Evropě.
Členské státy v jejich úsilí spojuje jediné: snaha zachovat jednotu EU, alespoň natolik, aby mohly dohodu předložit veřejnosti jako úspěch. Národní vlády i Evropská komise se odvolávají na úspěch společných postupů v boji s covidem, na společný nákup vakcín.
Stručně:
• Bývalý ředitel divize jaderného rozvoje ve francouzské ENGIE Jan Barták ve velkém textu popisuje vznik a úskalí evropského energetického trhu.
• Reforma je nezbytná, ale politicky výbušná a extrémně obtížná.
• Prokletím byl dogmatický přístup v souběhu s direktivní klimatickou politikou EU.
• Obnovitelné zdroje situaci dále zkomplikovaly.
• Osud reformy bude prubířským kamenem samotné existence unie.
• Alternativou je ekonomický a geopolitický úpadek Evropy.
Pamatujeme si, že ani s koronavirem to nebylo úplně bez konfliktů, ale v energetice je situace naprosto odlišná. Koronavirus byl všude stejný a totožný byl tehdy i cíl pro všechny státy: zabránit přeplnění nemocnic a kolapsu zdravotního systému.
V energetice jsou ale zájmy jednotlivých členských států často diametrálně odlišné:
• Rozdílný energetický mix (například v souvislosti s plynem je pochopitelné, že zájmy Itálie, kde plyn představuje 42 procent spotřeby primární energie, budou docela odlišné od zájmů Švédska, kde to jsou jen dvě procenta),
• rozdílná vybavenost energetickými zdroji – fosilními, jadernými, obnovitelnými,
• různé historické a kulturní podmínky, tradice a ideologická přesvědčení, především ve vztahu k jaderné energii.
Z racionálního, technického pohledu byly surrealistické debaty kolem začlenění jádra a plynu do takzvané zelené taxonomie dokonalým příkladem těchto rozdílů. Najít shodu v takové situaci je skoro nemožné, i zcela minimalistický kompromis se prezentuje jako „úspěch“.
Viděli jsme to nedávno na příkladu vztahu Francie a Německa, kde napětí po mnoho týdnů rostlo právě v důsledku zcela rozdílných přístupů a priorit v řešení energetické krize. V jednu chvíli to bylo politicky neúnosné a snad i nebezpečné; jde přece o dvě největší ekonomiky EU, léta se mluví o francouzsko-německém „motoru EU“.
Co určuje ceny? Kde vznikl problém? Co nás čeká? Energetiku zevrubně rozebírali Tomáš Jirsa a Michal Půr v podcastu Insider s Karlem von Bahnhofem.

INSIDER — Karl von Bahnhof
Jednalo se tedy na nejvyšší úrovni a došlo k velmi mediatizované dohodě o energetické solidaritě mezi oběma zeměmi: Francie dodá Německu více plynu, který Berlín potřebuje, a ten zase dodá Francii více elektřiny, kterou potřebuje Paříž. Závěrečná věta o tom, že obě země budou vzájemně respektovat svá národní energetická specifika, je – alespoň pro Francii – nejdůležitější, neboť se za ní skrývá souhlas Německa považovat nízkoemisní vodík vyrobený s použitím francouzské elektřiny z jádra za rovnocenný zelenému vodíku vyrobenému z obnovitelných zdrojů.
Solidarita plyn-elektřina je ale sama o sobě problematická: plyn se dá skladovat, elektřina nikoliv. Souhlas Německa prodloužit provoz zbývajících tří jaderných bloků do příštího jara je předkládán jako gesto pomoci Francii.