KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Národní rozpočtová rada ve své nejnovější čtvrtletní zprávě o stavu veřejných financí vyzvala vládu, aby začala snižovat své zadlužení, neboť zemi hrozí, že již za tři roky narazí na tzv. dluhovou brzdu, tedy na hranici 55 procent podílu veřejného dluhu k HDP. Zásadní je, že Rada fakticky „legitimizovala“ navýšení daňové zátěže, neboť ve své zprávě tvrdí, že dlouhodobější výpadek vládních příjmů nelze zcela pokrýt redukcí výdajů. Přičemž nepředpokládá, že by bylo možné snižovat vládní výdaje na sociální zabezpečení, zdravotnictví a školství.
Podle Rady je patrné, že si konsolidace veřejných financí vyžádá „významné navýšení daňové zátěže“. Ministryně financí Alena Schillerová v reakci opatrně zmínila možné budoucí zvýšení daní v oblasti ekologie či digitální ekonomiky. Je přitom jasné, že pár měsíců před parlamentními volbami nelze od politiků čekat hlasité volání po zvyšování daní obyvatelstva. A bylo to právě Babišovo hnutí, které před pár měsíci prosadilo poměrně významné snížení daně z příjmu ve zřejmé snaze kompenzovat alespoň části obyvatel strasti, jež zažívají pod tíhou koronavirových opatření. Je zatím nezodpověditelnou otázkou, jak se strany těsně před volbami a zejména po nich postaví ke zdanění obyvatel. Tak či tak, idea „spásného“ zvyšování daní má řadu zastánců, kteří v názoru Národní rozpočtové rady získali solidní oporu.
Ve víře v blahodárné účinky vyšších daní se zapomíná na to, že vyšší daně vždy znamenají další posilování státu, ať už z hlediska moci nad poplatníky, tak z hlediska nafukování erární pokladny. Jako by stát v Česku už tak nebyl dost silný. Připomeňme, že za posledních dvacet let se výdaje tuzemské vlády ztrojnásobily. A od roku 1990 do loňska stouply více než jedenáctinásobně (ze 163 miliard na loňských 1842 miliard Kč). Pokud je nárůst vládních příjmů dosahován přirozeným růstem ekonomiky, jako tomu bylo v letech před pandemií, pak jsou negativa plynoucí z posilování státu částečně kompenzována tím, že (v průměru) bohatnou i tržní subjekty.
Vzhledem k tomu, že se loni tuzemská ekonomika podle údajů Českého statistického úřadu propadla o téměř 6 procent a kvůli lockdownu nadále „stojí“ na místě, nutně se nyní snížení daní projevuje propadem vládních příjmů. Nastává opačná situace než před několika lety, kdy díky mohutnému růstu HDP vzrostly během dvou let vládní příjmy o celkem 250 miliard (v roce 2019 proti roku 2017). Pokud ekonomika stagnuje či klesá, a přesto chce stát od poplatníků získat více peněz, pak se křehká rovnováha vychyluje k absurdnímu stavu, kdy na jedné straně má bohatnout stát (alespoň ve smyslu více peněz pro politické přerozdělování) a na straně druhé chudnou (v průměru) poplatníci. Pokud vláda lidem více vezme, pak jim logicky zbyde méně peněz pro rozumné investice; i když někteří si – díky dotacím či dávkám – krátkodobě mohou polepšit. Zvyšováním daní stát může získat více peněz na své politicky arbitrární výdaje, jejichž cílem však není přirozený rozvoj ekonomiky, nýbrž do značné míry jen podbízení voličům a umělé přilepšování zájmovým skupinám.
I když se stav veřejných rozpočtů znatelně zhoršuje, jako je tomu v současných těžkých koronavirových časech, neměla by kvůli tomu převážit idea nadřazenosti zájmů a potřeb státu (tedy držitelů politické moci) nad skutečnou prosperitou obyvatel. Hlavním cílem snah o uzdravení veřejných financí by proto nemělo být daňové posilování příjmů státu. Smysluplným záměrem je nastartování ekonomiky poté, co se vzpamatuje ze šoku, jenž umocnil stát svými restriktivními opatřeními. Rozumným, všeobecně prospěšným cílem by měla být kultivace trhu, nikoliv zesilování toků peněz do státní kasy formou hlubšího šahání do kapes poplatníků. Prioritou je rozvoj podnikání, neboť podnikatelé a soukromé firmy jsou základem zdravé ekonomiky. To vše ruku v ruce s celkovou deregulací a také se zeštíhlováním státu tak, aby nebyl čím dál těžší a nákladově náročnější koulí na noze. Včetně účelné privatizace státu a jeho „služeb“ v oblastech, kde skutečné služby dokáže kvalitněji zajistit trh. Pokud stát systémově nezmění své vlastní hospodaření a způsob nakládání s penězi, tj. pokud se nedá na redukční dietu, nelze mluvit o skutečné konsolidaci jeho rozpočtu. Zvýšení daní by z tohoto pohledu bylo jen dočasnou kamufláží problému vlády s financemi.
Rozhodně neplatí, že čím větší (a tedy daňově nafouknutější) bude stát, tím lépe se bude ekonomice a obyvatelstvu lépe dařit. Představa, že ke znovuoživení ekonomiky a k reálnému růstu bohatství by snad mohly přispívat rostoucí daně, je v rozporu se zkušeností a s objektivním pohledem na fungování trhu. To, co doporučuje Národní rozpočtová rada, je tedy v tomto aspektu kontraproduktivní koncept. Lidé a firmy by se měli uskrovnit na úkor ještě mohutnějších vládních příjmů získaných vyššími daněmi? V čem by měl být reálný přínos? Vždyť příjmy státu v uplynulých letech (i bez růstu daní) rekordně rostly, ale výsledkem je jen nárůst státního dluhu, který už aktuálně překročil 2 biliony korun, aniž by za „hospodařením“ vlády byly vidět prokazatelně pozitivní výsledky (ČR se například ani o píď nepřiblížila úrovni mezd v západních zemích EU), natož ozdravení čehokoliv. Stát neumí hospodařit. Léčit jej formou dalšího překrmování za cenu uskromňování tržních subjektů je veskrze slepá ulička, která by vedla jen k další rozmařilosti a ještě bolestivějšímu předlužování bez zjevných přínosů pro život v zemi.
Přitom, i když od celkových výdajů státu odečteme náklady na důchody (které jsou primárně záležitostí průběžného penzijního systému, nikoliv vlády), výdaje na zdravotnictví (jež nikdo rozumný jistě neplánuje snižovat) a na rozumnou obranu země, zbývá i tak obrovský prostor k úsporám výdajů, a tedy pro konsolidaci veřejných financí, po níž – naprosto oprávněně – volá Národní rozpočtová rada. Klíčem ke konsolidačnímu úspěchu nejsou vyšší daně, ale prozření politiků, kteří si musí uvědomit, že nelze budovat udržitelný sociální stát bez prosperující tržní ekonomiky, a tedy bez prosperujících firem a podnikatelů. Ale ti mohou sotva prosperovat, pokud se politici budou snažit posilovat svoji sílu a moc vyššími či novými daněmi. Churavějící veřejné finance nedokáží zachránit politici, neřkuli „navyšování daňové zátěže“. Zachránit je může jen trh a (na politicích) nezávisle fungující ekonomika, pokud ji stát nechá svobodně žít.
