Ruším, co jsem zavedl, zavádím, co jsem zrušil aneb Několik poznámek ke koronaviru

 FOTO: Tomas Blazek / MAFRA / Profimedia

Bohumil Pečinka

21. 08. 2020 • 15:52
Zavádění a rušení povinného nošení roušek, kterého jsme v uplynulých dnech byli svědky, má dvě roviny: politickou a zdravotní. Platí přitom, že pro politický establishment je covid-19 už téměř výhradně nástroj k posílení moci. A to jednak před letošními říjnovými volbami, ale i před těmi sněmovními v příštím roce.

Také proto obě vládní strany (ANO, ČSSD) i ta tolerující (KSČM) trvají například na prodlužování programu Antivirus. Ten fakticky udržuje ekonomiku na steroidech. Ekonomové se shodují, že většina z oněch 715 tisíc míst sponzorovaných státem už ve skutečnosti neexistuje. V důsledku omezování poptávky prostě zmizela, majitelé firem je škrtli, neexistují. Jsou už jen virtuální právě díky programu Antivirus. 

Původně měl program končit během pár měsíců, ale v jedné variantě (tzv. kurzarbeit) se uvažuje o jeho prodloužení do konce tohoto a možná i příštího roku. Česko tak má v podstatě třičtvrtě milionu nových státních zaměstnanců a tedy i voličů, jejichž pracovní osud závisí na rozhodnutí státu, tedy vlády, tedy Babiše. 

Takřka mimo zájem médií pak před časem proběhla informace o setkání ANO a KSČM. Obě stany hodnotily dosavadní spolupráci a shodly se na následujících programových cílech: sloučení zdravotních pojišťoven, vytvoření státní banky na bázi České pošty a zestátnění vodáren. V obou případech platí, že nemoc covid-19 se stala záminkou pro centralizaci politické moci v zemi.

A pak je tu zdravotní rovina celé věci. Chaotické příkazy vlády a jejich rušení berou lidem důvěru v systém a vedou k pasivitě ve stylu vždyť je všechno jedno. Není, protože koronavirus je tu s námi a zřejmě vždycky bude. Každý žije svůj individuální příběh a covid je pro nás signál, že musíme převzít odpovědnost za svůj zdravotní stav. O to víc, pokud máme rizikové zdravotní problémy (nadváha, cukrovka, vysoký tlak). V Česku bohužel stále platí komunistické heslo, že odpovědnost přenášíme na „bílou armádu“ zdravotníků. Ti ovšem slouží jen jako záchranná brzda v případě akutního nebezpečí. Všechno ostatní je na nás.

Pak jsou tu ovšem superzikové skupiny lidí v domovech důchodců a s pečovatelskou službou. Jeden bystrý logistik vypočítal, že opakovaně testovat všechny tyto lidi by znamenalo náklady kolem sto milionů. To je přesně ten model, který by vláda měla preferovat. Namísto plošných opatření, která poškozují ekonomiku se zaměřit na určité vrstvy lidí. 

Je evidentní, že virus zeslábl, ale právě v rámci ochrany rizikových skupin bychom měli mít možnost relativně levně se nechat testovat, a případě pozitivity se vyležet někde v ústraní. Prostě chovat se aktivně a efektivně. To můžeme my sami i stát. 

A ještě jeden moment z tohoto týdne by neměl zapadnout. Andrej Babiš by nikdy nezpochybnil rozhodnutí svého vládního orgánu ohledně nošení roušek, kdyby se od pondělí do středy ve společnosti nezvedla taková vlna odporu. I největší skeptici by po této lekci měli pochopit, že obyčejní lidé mají víc moci, než si sami myslí.

SDÍLET