Rychetský: Vyzývám k překreslení mapy soudní soustavy tak, aby byla územně i profesně vyvážená | info.cz

Články odjinud

Rychetský: Vyzývám k překreslení mapy soudní soustavy tak, aby byla územně i profesně vyvážená

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský vyzval na nedávné konferenci Senátu a Nejvyššího soudu Efektivita a kvalita českého soudnictví „k zahájení věcné diskuse vedoucí k překreslení mapy celé soudní soustavy tak, aby byla územně i profesně vyvážená“. Jeho zásadní příspěvek nyní publikuje INFO.CZ v plném rozsahu.

Úvodem mého vystoupení mi dovolte malou poznámku – kromě samozřejmého poděkování za pozvání na tuto konferenci bych chtěl zdůraznit, že mé hodnocení stavu české justice se opírá pouze o poznatky z pozice soudce Ústavního soudu případně z předchozích, dnes již převážně paleontologických zkušeností ministra spravedlnosti.

Stále jsme svědky jisté míry pochybností nad efektivitou a důvěryhodností výkonu spravedlnosti prostřednictvím soudní moci – ať již ze strany médií anebo laické veřejnosti. Zdůrazňuji, že tyto pochybnosti nesdílím, leč to neznamená, že bychom neměli hledat nástroje ke zvýšení efektivity a důvěryhodnosti soudnictví. Musíme se především zamýšlet nad příčinami stavu, který nás k takovému hledání vyzývá.

Úvahy nad aktuální situací české justice se dle mého soudu neobejdou bez jistého historického exkurzu. Všichni víme, že v období po 2. světové válce dochází k obrovskému nárůstu a rozšiřování kompetencí soudní moci – někdy až do té míry, že se hovoří o soudcovském státu, jakési soudcokracii. Skutečně jsme svědky toho, že soudy posuzují a rozhodují nepřeberné množství záležitostí, které by před válkou nikoho ani nenapadlo svěřovat soudcům. Záležitosti, které v té době řešil pan starosta, pan farář, pan učitel, nebo jiná místní obecně respektovaná autorita.

Dnes jsme svědky paradoxů, které občas vyústí i v rozsudky o tom, zda výsledek maturitní zkoušky byl lege artis; v USA soudy přijímají k projednání i žaloby dětí vůči rodičům o náhradu škody za to, že se údajně narodily ošklivé a podobných absurdit bychom nalezly patrně v celé řadě vyspělých moderních demokracií nepřeberně.

Jaká je příčina tohoto stavu? Trpká zkušenost Výmarské republiky o tom, že demokracie je schopná sama sebe zničit, násobená následnými hrůzami 2. světové války a zrůdností holocaustu, způsobily rozpad po staletí vytvářeného a všeobecně akceptovaného – byť nepsaného – systému hodnot a pravidel. Bezradná společnost zvolila východisko, ve kterém jednak doplnila princip vlády lidu o princip vlády materiálně, tj. hodnotově pojímaného práva a zmizelý koncept obecně uznávaných pravidel nahradila návratem k Rousseauovskému projektu dominantního postavení nezadatelných a přirozených lidských práv a svobod. Tento krok si doslova vynutil nejen další emancipaci soudní moci, ale i její zahlcení.

Zvlášť specifická situace pak nastala v postkomunistických zemích – proces posilování subjektivních práv jednotlivce a šíře jejich ochrany jak v hmotném tak v procesním právu, rozložený v západních demokraciích na celá desetiletí, se u nás zkoncentroval do krátkého období po pádu minulého režimu. Spolu s přechodem na tržní ekonomiku a souvisejícími hlubokými změnami a hypertrofií právního systému jsme se tak stali svědky stavu, který lze – poněkud zjednodušeně a ve zkratce - nazvat ještě dosud přetrvávající nepředvídatelností a nejednotností judikatury doprovázený navíc v některých oblastech – jak geografických tak odvětvových mnohdy i nepřiměřenou délkou řízení.

Soudím, že jedním z dnes již chronických neduhů českého soudnictví je například celá oblast insolvenčních řízení. Současně jsme však justici nakupili nesčetné množství překážek v podobě neskutečného množství legislativních změn, které představují nejen pro laickou veřejnost, ale i pro právního profesionála, výklad a aplikaci platného práva, problémem téměř fatálním. Navíc nelze pouštět ze zřetele skutečnost, že žijeme v prostředí tří právních systémů – práva národního, práva evropského a práva mezinárodního. Systémů, které nejsou vzájemně separovány; naopak: vzájemně se prolínají, ba někdy si i konkurují v soutěži o hierarchickou a aplikační prioritu. Každý soudní systém však má své absorpční limity a v jisté fázi zákonitě dospěje k bariéře svých kapacitních možností. Soudím, že k tomuto efektu došlo koncem devadesátých let i v české justici.

Zahlcení každé soustavy – soudní nevyjímaje – sebou nese nepříznivý efekt – soustava zákonitě začne generovat chyby, jejichž počet s mírou kapacitní zahlcenosti jenom stoupá. Státní moc hledající cesty k nápravě těchto chyb pak vrší nové a nové opravné či nápravné prostředky, nové instituce či soudy (takto mimochodem některé evropské země stejně jako naše svěřily svým Ústavním soudům superkasační kompetenci ve vztahu k obecnému soudnictví) až posléze bezradné společenství začne vytvářet i soudy nadnárodní nebo mezinárodní. Vzniká situace, kdy se spravedlnost hledá a snad i nalézá až za hranicemi vlastní země.

Prvořadým úkolem tak podle mého soudu je zajištění stability právního prostředí, zjednodušení zejména procesních předpisů a posilování apelačních principů opravných prostředků na úkor systému revizně kasačního. Velmi bych též přivítal snahu zbavit se jednoho z nejvýraznějších neduhů soudcovské práce, který zjednodušeně nazývám jakousi procesualistickou posedlostí, ve které se podstata – samotné hmotné právo vytrácí. Každý soudní systém však má své absorpční limity a v jisté fázi zákonitě dospěje k bariéře svých kapacitních možností.

Je tedy logické, že hledáme nástroje, jak dosáhnout vyšší stupeň důvěryhodnosti soudnictví i zajistit efektivnost jeho rozhodování v čase, který je jak pro všechny účastníky řízení všeho druhu, tak pro veřejnost, ještě smysluplný. V rámci této úvahy se dlouhodobě přikláním k myšlence totální revize dosavadní soustavy obecných soudů. Nemám tím na mysli pouze zavedení soustavy třístupňové, ale především odstranění výrazné asymetrie, kdy vedle sebe existují okresní soudy s početným soudcovským sborem (např. OS Ostrava se 79 soudci) a okresní soudy pouze se sedmi soudci – např. Okresní soud v Rokycanech.

Tato soustava již dávno nekopíruje územně správní uspořádání státu – okresy byly zrušeny již před více než 15 lety – přičemž věcná pravomoc vrchních soudů jako soudů výlučně odvolacích ve věcech, kde je řízení v prvním stupni svěřeno soudům krajským, postrádá logiku. Za optimální model považuji soustavu, kde v prvním stupni budou působit soudy nalézací (s možnou specializací svěřenou výhradně jednomu určenému soudu v území příslušného kraje), v druhém stupni soudy apelační a nejvyšší soud jako soud výlučně kasační. V podstatě tím vyzývám k zahájení věcné diskuse vedoucí k překreslení mapy celé soudní soustavy tak, aby byla územně i profesně vyvážená.

Vážené dámy a pánové, na závěr svého vystoupení mi dovolte malou poznámku. Je možné, že v rámci našeho rokování zazní statistiky dokládající relativní rychlost a tedy i efektivitu naší justice. Nenechme se jimi ošálit – každý z nás ví, že díky ohromnému množství zrychlených elektronizovaných forem soudního rozhodování (platební rozkazy v majetkových sporech a trestní příkazy ve věcech trestních) vykazujeme v rámci Evropy chvályhodné výsledky. Je ovšem navýsost sporné, zda tím neklameme sami sebe.

Příspěvek Pavla Rychetského Efektivita a kvalita českého soudnictví. Několik slov úvodem zazněl dne 26. 11. 2019 na konferenci Efektivita a kvalita českého soudnictví: hodnocení a perspektivy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud