„S takovými zdravotníky krizi zvládneme.“ Nakažený polárník Ditrich se podělil o zážitky z nemocnice

Marek Kerles

30. 10. 2020 • 15:38
Sedmašedesátiletý parazitolog Oleg Ditrich je nejen známý český polárník, ale také nepochybně jeden z „nejdrsnějších“ českých vědců. Na Jihočeské univerzitě, kde působí, i na jiných vědeckých pracovištích se o něm traduje řada historek, spojených mimo jiné s jeho zálibou ochutnat prakticky cokoliv, co mu přijde v Arktidě i jiných odlehlých krajích pod ruku. A s tím souvisí i další důležitá část Ditrichova věhlasu. Mezi vědci se o něm totiž říká, že i když jeho organismem nepochybně prošly miliony různých, často velmi exotických parazitů, „Oleg nikdy nestoná“ a na nic si nestěžuje. Jako by byl ze železa. Covidu-19 se ale vyhnout nedokázal. Nakazil se na svatbě svého syna (i když údajně svatebčané dodrželi všechna tehdy platná opatření).

S vážnými potížemi ale Ditrich skončil v nemocnici až po třech týdnech, a v jeho případě ani není divu, že to bylo opět dobrodružnou cestou. „Dostal jsem se na gastroenterologii se zánětem slinivky a tam mi až následně zjistili, že jsem nakažený covidem a mám navíc zápal plic,“ popsal Ditrich pro INFO.CZ. Proto z gastroenterologie putoval na „covidové“ oddělení Nemocnice České Budějovice. A během svého šestidenního pobytu na tomto oddělení (je v rizikové věkové kategorii) si psal deník.

Část z jeho deníku s laskavým svolením autora v doslovném znění přinášíme. Představuje totiž nejen poměrně neotřelou formu poděkování všem zdravotníkům, ale také notnou dávku optimismu a důvěry v to, že Česko pandemii zvládne.

Mám čerstvě za sebou COVID-19, středně těžký průběh. Pneumonii mi léčili na infekčním oddělení zdejší nemocnice. Poděkování za vzornou péči jsem vyjádřil jinde, teď bych se chtěl podělit o pár postřehů a dojmů, získaných během bohudík krátkého pobytu v nemocnici v době, kdy ještě epidemie nevrcholí. Mne ten zážitek posílil v přesvědčení, že naše zdravotnictví tuto zdánlivě beznadějnou situaci zvládne. Původně jsem chtěl psát o technických, logistických i personálních přípravách na vzrůstající počet pacientů, které jsem měl možnost pozorovat z hlediska pacienta. Možná však bude lepší jen ilustrovat to na jediném příkladu, jak i zdánlivě naprostá drobnost významně pomáhá zlepšit pocity pacienta.

Než vejde sestra na pokoj s covidovými pacienty, musí si navléct dvoje rukavice, jednorázový vrchní plášť, jednorázový čepec, respirátor, ochranné brýle a štít. Obejde přidělené pokoje, kde měří hodnoty, dává injekce či infuze a jinak pečuje o pacienty. Ode dveří jí asistuje jiná sestra, bez jednorázových pomůcek navíc (kromě respirátoru). Podává jí pomůcky, zapisuje hodnoty apod. Já a mí dva noví kamarádi jsme leželi na jedničce, což znamenalo, že se u nás končilo. Sestřičky byly často vyčerpané, se zpocenými brýlemi a těšily se, kdy to konečně budou moci ze sebe shodit (i to je rituál s přesným postupem, např. horní rukavice ještě na pokoji, spodní až venku atd.). Přesto nedaly na sobě únavu znát, chovaly se k nám mile a usmívaly se. Obdivovali jsme souhru a týmovou práci: mimo jiné zacvičovaly kolegyně s jinou specializací, které přišly v této těžké době pomoci a zároveň se připravit na dobu ještě těžší.

Trochu nám vadilo, že jsou nejen k nepoznání kvůli těm ochranným pomůckám, ale že jim ochranný plášť zakrývá i cedulky se jménem. Pojmenovali jsme si je přezdívkami podle toho, jak jsme je vnímali: Zlatíčko, Sluníčko či Generálka. I ona, na první pohled přísná a striktně vyžadující řád, se pak ukázala být milou a lidskou, jako ty ostatní. Předposlední den přinesl drobnou změnu: lékaři měli na jednorázových pláštích fixou napsaná celá jména, sestřičky svá křestní. Jistě, popsaný plášť poletí za chvilku do infekčního odpadu a označení nového sebere chvilku času, který je tak cenný. Ale dopad, který má toto vystoupení z anonymity na vztah k pacientovi, k posílení důvěry a k dalšímu vylepšení velmi lidské atmosféry a pohody, která na oddělení panuje, je až nepředstavitelný. O důležitosti pacientovy pohody při léčbě jakékoliv nemoci dnes snad nemusím už nikoho přesvědčovat.

Věřím, že tento tým nebyl výjimkou, že i na jiných odděleních, i v jiných nemocnicích je takových týmů většina a naplňuje mne to optimismem: s takovými zdravotníky krizi zvládneme.

SDÍLET