Schmarcz: Čapí hnízdo není příčina, ale důsledek. Politici vládu práva podrývají setrvale | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Čapí hnízdo není příčina, ale důsledek. Politici vládu práva podrývají setrvale

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Právní stát nestojí na výsledku jednoho konkrétního případu, ale na obecné víře lidí, že spravedlnost existuje. A ta důvěra stojí na jedné zásadní premise: že mezi výkonem práva a politickou mocí stojí pomyslná čínská zeď. Řekněme si rovnou, že s tou důvěrou je to u nás hodně zlé. Přičemž kauza Čapí hnízdo není na počátku, ale na (prozatímním) konci neblahého řetězu událostí, které vedou ke skeptickému pohledu na vládu práva v Česku.

Na začátku stála dvě neblahá rozhodnutí, která do základů právního státu vložila semtex. Za prvé se řeklo, že demokratická republika převezme všechny komunistické soudce (což se asi udělat muselo) a jmenuje je na doživotí (což už tak nutné nebylo). Od té doby stále existuje podezření, že přinejmenším někteří z nich jsou stále ovlivněni bolševickou ideologií a duchem doby, kdy se říkalo, že „obhajoba je součástí obžaloby“. Za druhé jde o památný „útěk ekonomů před právníky“. Což by mohlo znít jako aforismus, kdyby reálným dopadem nebyla několikaletá neschopnost (či úmysl?) stíhat ekonomické kauzy a chránit zájmy drobných investorů.

To nejhorší ze starého a z nového se spojilo. A s touto pochybnou maltou jsme kdysi začali stavět novou budovu práva a spravedlnosti. I když za třicet let se v samotné policii, státním zastupitelství a justici mnohé změnilo k lepšímu, start určitě nebyl dobrý a stín počátečních špatných rozhodnutí leží na spravedlnosti dodnes. 

Pomsta za „spálenou zemi“

Trvalo to pár let a kyvadlo se zhouplo do druhé extrémní polohy. Od zdánlivé beztrestnosti k totální kriminalizaci politiky. Miloš Zeman, který v roce 1998 vyhrál volby do značné míry díky ostré kritice předchozí garnitury, kterou obviňoval z rozkradení země, zahájil nechvalně známou akci „čisté ruce“. Byla u toho jako nejvyšší státní zástupkyně dnešní ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Spíše než na skutečnou snahu o nastolení vlády práva to tehdy vypadalo na návrat „třídní spravedlnosti“.

Zběsilému honu na velké ryby, který pokračoval i za následující vlády vedené ČSSD, padla za oběť řada nevinných lidí. Vzpomeňme alespoň Milana Šrejbera a Milana Volfa. Bývalý tenista a správce investičního fondu vyfasoval 5,5 roku za údajné okradení individuálních kuponových investorů (tzv. DIKů). Později ho soud zcela očistil. Zatímco jiní, kteří skutečné drobné podílníky okradli zůstali nepotrestáni, Šrejber doplatil zřejmě na to, že sponzorsky obdaroval opoziční ODS. Stejné pochybnosti panují kolem odsouzení tehdejšího starosty Kladna za ODS Volfa. Dostal podmínku za to, že údajně neoprávněně udělil dotaci městskému hokejovému stadionu. I jeho odsouzení bylo později zrušeno.

Toto jsou jen pověstné vrcholky ledovce. Lidí stíhaných za údajné tunelování byla hromada. U mnohých z nich nakonec soud konstatoval, že se žádný trestný čin nestal a propustil je. Ale roky nespravedlivého stíhání jim zničily podnikání, rodiny a často i zdraví. Vlna kriminalizace politiky se později přelila z vyšších sfér do stíhání i řadových obecních zastupitelů. Často třeba za to, že v balíku rozhodnutí hlasovali o prodeji nějakého pozemku, jehož cenu si sami těžko mohli ověřit a státnímu zástupci pak k zahájení trestního řízení stačilo nechat si vypracovat jiný znalecký posudek.

Po letech politicky motivovaného přivírání očí přišly roky politicky motivované represe. Kde jsou ty čínské zdi mezi spravedlností a politikou?

Premiér koukne do spisu a „zařídí to“

Země, která byla čtyřicet let zvyklá na to, že nic jako nezávislá justice neexistuje, o to více potřebuje státníky, kteří budou trpělivě budovat důvěru v právní stát. Kteří každým svým slovem a činem budou dávat jasně najevo, že vůči výkonu práva nemají žádné kompetence a ani si je nebudou uzurpovat. Bohužel, takové jsme v čele státu vesměs neměli.

Naprostá ignorance Václava Klause k právu byla ještě pořád lepší než to, co následovalo. Je totiž lepší pustit tisíc viníků, než zavřít jednoho nevinného. Započal brutální hon, jehož smyslem bylo stejně jako po válce lidu ukázat, že před bedlivým okem orlů práva se žádný lump neschová. Vinný, nevinný, zavřete je všechny… Od té doby trvá přesvědčení, že každý případ, kdy není obviněný z korupce odsouzen, musí být zmanipulovaný. Jsem přesvědčený, že zodpovědnost za toto zničení elementární víry v právo nesou Miloš Zeman a Marie Benešová.

Po Miloši Zemanovi nastoupil na úřad vlády Vladimír Špidla. Ten se ve spektakulárních honech nevyžíval, ale o to pilněji studoval zprávy tajných služeb. Budiž, to ještě nijak nenarušuje víru lidí v právní stát. Ale přinejmenším to ukazuje na to, že všeobecné atmosféře podezřívavosti podlehl sám premiér.

Stanislav Gross se už jako ministr vnitra „proslavil“ tím, že když se v přepisu odposlechů podnikatele Andreje Babiše, s nímž si volal, objevilo jeho jméno, šel na příslušný útvar a osobně nechal toto sledování zastavit. O honech na „korupčníky“ nemluvil tolik, jako Zeman, ale o to tvrději konal. Jeho ad hoc a mimo policejní struktury sestavenému týmu se v ODS přezdívalo Grosstapo. Sledování opozice nezastavil ani Jiří Paroubek. Vše se provalilo po volbách v roce 2006, kdy se ukázalo, že mezi odposlouchávanými byly dokonce i nezletilé děti. Premiér Paroubek byl také znám tím, že veřejně prohlašoval, jak si studuje živé spisy. Šlo například o podnikatele Tomáše Pitra, jehož označil za „nepřítele státu“. Co už může být flagrantnějším porušením vlády práva, než když se šéf exekutivy montuje do vyšetřování a staví se do role toho, kdo zjedná spravedlnost?

Od pokusu o nápravu k prokurátorskému puči

Prvním předsedou vlády, který důsledně dbal na to, že exekutiva nesmí nijak, ani slovně, ingerovat do výkonu spravedlnosti, byl Mirek Topolánek. Opakovaně odmítal žádosti lidí, aby se „podíval“ na tu, či onu kauzu. Se stereotypním zdůvodněním: „mezi kompetence předsedy vlády České republiky nepatří možnost vstupovat do živých trestních případů“.

Smůlou pro právní stát bylo, že tato zásadovost se nemohla dostatečně projevit v růstu důvěry v právo, a to v důsledku kauzy Čunek. Tím v žádném případě nemyslím zastavení jeho stíhání. Lidé, kteří o tom něco vědí, uznávají, že v jeho případu se původní státní zástupce dopustil řady chyb a nerespektoval práva obviněného. Problém byl nikoli subjektivní, ale objektivní: nepodařilo se dostat Jiřího Čunka včas z vlády (odešel později) a stal se tak prvním trestně stíhaným členem vlády, který v ní zůstal sedět. Myslím, že i nedůvěra občanů v legitimitu zastavení jeho stíhání se primárně odvíjí od tohoto faktu.

Setrvání vicepremiéra v kabinetu vládu velmi silně poškodilo a důvěra v ní tím dostala tvrdý direkt. Oprávněně. Lidé přece nemají možnost ověřit si podrobnosti trestního stíhání. Ale když vidí, že mocný muž zůstává v úřadu, ačkoli čelí trestnímu řízení, logicky si řeknou, že platí jiné právo pro „ty dole“ a pro „ty nahoře“.

Možná i toto (a předchozí zkušenosti od roku 1990) byl důvod, proč veřejnost kdysi přijala buď lhostejně, nebo dokonce s radostí bezprecedentní prokurátorský puč z roku 2013. Jestliže do té doby jsme byli svědky toho, jak politici zasahují do spravedlnosti, ať už tím, že ji vyřazují z činnosti, či ji naopak zneužívají proti svým protivníkům, zde naopak policisté a státní zástupci zaútočili na zastupitelskou demokracii. Tento doslova státní převrat překreslil politickou mapu, de facto ukončil polistopadový režim a nastolil „druhou polistopadovou republiku“. Přičemž bombastická podezření, kterými orgány činné v trestním řízení odůvodňovaly útok na Úřad vlády České republiky, se naprosto nepotvrdila.

Je evidentní, že hodně lidí tomuto puči tleskalo. Ale přemýšlivý člověk si položí otázku: Pokud si represivní orgány dovolí flagrantně porušovat práva tak mocných lidí, kdo před nimi ochrání mě?

Co s tím hnízdem? Ale hlavně, co s Justicií?

Dnešní stav práva v České republice připomíná zemi po zásahu neutronovou bombou. Budovy institucí stojí, ale víra ve spravedlnost je mrtvá. Nikdo už nevěří ničemu. Spravedlnost tradičně bývá slepá, ovšem naše představy o ní jsou ideologické a politicky předpojaté: Kdo volí Andreje Babiše, je přesvědčen o jeho nevině. Kdo ho nevolí, už ho odsoudil. Ti první věří, že se do „Čapáku“ zasahovalo v neprospěch předsedy ANO, druzí naopak, že v jeho prospěch. Že by mohlo fungovat něco jako neutrální, nadosobní vláda práva, si myslí snad jen snílci a idealisté (sám mezi ně patřím). Samozřejmě, tím, že Andrej Babiš trval na postu premiéra a odmítl se do dořešení kauzy stáhnout z politiky, zasadil víře v právo ránu kladivem.

Stabilní demokracie stojí na víře ve spravedlnost a na všeobecném respektu v její výkon. Bez vlády práva jsou i občanské svobody pouhou iluzí. Politici mají pro spravedlnost vytvářet podmínky, ale pak už do ní nijak nezasahovat. Po většinu existence České republiky to dělali právě opačně. Čapí hnízdo není příčinou, ale důsledkem problému. Uvidíme, jaké bude pokračování a zda případ nakonec přeci jen nezamíří k soudu. 

Jisté je ale jedno: za třicet let se nám víru lidí ve spravedlnost rozhodně nepodařilo obnovit a její zásadní atribut – naprosté oddělení moci a práva – je lidem spíš k smíchu (nebo k pláči). Jak to napravit? Proboha, hlavně ne tím, že se do toho začnou politici vehementně míchat a slibovat rychlou „nápravu“. Jediné, co může bohyně spravedlnosti Justitia říci politikovi je: „Hlavně mi, prosím tě, nepomáhej“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud