Schmarcz: Chce se Babiš „napravit“? Špatně položená otázka. Jde o mnohem víc | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Chce se Babiš „napravit“? Špatně položená otázka. Jde o mnohem víc

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Přihlášení se k Václavu Havlovi. Plédování za územní celistvost Ukrajiny. Co se stalo s Andrejem Babišem? Kolem 17. listopadu byl nějak „naměkko“ a někdo by si mohl myslet, že se rozhodl lovit ve vodách pražské kavárny. Ale ve čtvrtek během interpelací už to byl zase on a arogantně se vypořádával s opozicí jako obvykle. Přesto bychom neměli jeho „sametová“ vyjádření přejít. Vypovídají totiž víc o nás všech, než o něm.

Pořád máme sklon hodnotit politiku podle morálky. To je chyba. Samořejmě, že mravní politici jsou lepší, než nemravní. Nicméně to, co nakonec rozhoduje, není úmysl, ale smysl. Nemůžete dělat sebelepší věci, pro které není ve společnosti elementární konsensus. A naopak, i ty nejďábelštější plány nutně narazí, pokud se proti nim zvedne dostatčeně silný spontánní odpor. Každý národ má zkrátka takovou vládu, jakou si zaslouží.

Měli jsme za prezidenta Václava Havla, to ano. Ale nebyl volen přímo a na počátku 90. let byla nenormální, revoluční situace. V roce 1993 už prošel u poslanců a senátorů jen tak tak. A ve volbě „lidem“ by dnes možná nezvítězil vůbec. Miloš Zeman vyjadřuje duši českého národa lépe, to si tedy musíme nalít čistého vína. Stejně tak je jí blíže Andrej Babiš než třeba Petr Fiala. Nemusí přitom nutně jít jen o kladné národní vlastnosti. Klidně i o ty záporné. Jen musejí být silné a výrazné.

Nicméně Andrej Babiš se svým marketingem založeným na uplácení velkých skupin obyvatel, zejména penzistů (naposledy v pátek na jednání Rady seniorů), a tvrdým vymezováním se vůči všem, kteří zde po listopadu vládli před ním, je blízko hranice možného. Pokud by třeba chtěl kandidovat na prezidenta, musí oslovit významnou část těch, kteří jsou spokojeni s polistopadovým vývojem, váží si svobody, lidských práv a Václava Havla.

Vládnoucí kultura vítězí

Žijí tedy ideály listopadu 1989? Silnou společnost jistou si svými hodnotami nelze snadno ovládnout. Natož zničit její podstatu. Z historie je známý příklad starověkého Egypta. Několikrát by podmaněn barbarskými nájezdníky. Ti se však nakonec vždy stali Egypťany a vládli jako faraóni ve shodě s místní kulturou a zvyky. Definitivní smrt egyptské civilizace nepřišla z rukou dobyvatelů, ale vlastních obyvatel, kteří ztratili víru v její hodnoty. Kultura je prostě hlubší, mocnější a trvalejší síla, než aktuální mocenské uspořádání.

Když Viktor Orbán vstupoval do politiky, byl přesvědčeným liberálem, stejně jako jeho mládežnické hnutí FIDESZ, a předtím se vzdělával v Oxfordu na Sorosovo stipendium. Národovcem se stal až ve chvíli, kdy ho k tomu donutily špatné volební výsledky. Došlo mu, že Maďaři o liberalismus nestojí a stal se tvrdým nacionalistou, jakými byli všichni významní politici jeho země v historii.

Miloš Zeman vždy propagoval Evropskou unii včetně přijetí eura, dovedl nás do NATO a proti vůli vlastní strany odsouhlasil bombardování Srbska. Jenže v roce 2013 bylo při první přímé prezidentské volbě na proevropské straně těsno. Schwarzenberg, Fischer a Dienstbier, ti všichni se prali o prozápadní voliče spokojené s polistopadovým vývojem. Zde už neměl šanci uspět. Programově se tak rozhodl oslovit „poražené“, ty, kterým se stýskalo po socialismu a pošilhávali spíše po východu.

Kdyby se tři proevropští kandidáti v roce 2013 domluvili, jako se to stalo loni na Slovensku, pak ten nejsilnější z nich by byl s přehledem zvolen v prvním kole. Takto se do druhého kola dostal Zeman díky protestním, silně levicovým hlasům. A v něm pak zvítězil, protože zahrál na zažrané antiněmectví, které u nás postihuje i některé pravicově smýšlející voliče a od časů obrozenectví je součástí naší národní kultury. Co chceš, to dostaneš… Zeman prostě splnil občanům jejich přání a šel vstříc jejich resentimentům a zažitým předsudkům.

A Andrej Babiš? Ten uspěl v následných sněmovních volbách, protože kromě neokoukanosti jako jediný nabízel to, co mnozí sami od sebe chtěli: konec zlodějen a profesionální správu země. Na to získal v drtivé většině zklamané voliče pravice. Když jim v dalších volbách už totéž nabídnout nemohl, přetáhl levičáky, zejména seniory. Ti v roce 2013 zůstali věrní ČSSD, protože spíš než korupce je v čase krize trápil strach o penze. Nyní si ale sociální jistoty spojují s ANO.

Koridor průměrnosti a momentum

Snad je z tohoto přehledu zřejmé, že politici (včetně těch starověkých) uspěli, když se dokázali přizpůsobit hlubinným přáním obyvatel a nabídnout jim to, s čím oni už beztak dopředu souhlasí. Někdy se kvůli lidem zcela proměnili. Barbar na Egypťana. Liberál na národovce. Proevropský politik na provýchodního. Pragmatický byznysmen na propagátora sociálních jistot. Je na občanech, nakolik jim tyto proměny uvěří. Hyksóští faraóni, Orbán, Zeman a Babiš ovšem s důvěrou lidí zjevně neměli a zatím nemají problém. 

Můžeme se jistě ptát po morálce, po vlastních hodnotách a zásadách. A má určitě smysl, aby intelektuálové a média hodnotili politiky a vyžadovali po nich elementární mravnost a konzistenci v názorech. Chci však upřít pozornost k tomu, že nakonec existuje jen velmi úzký koridor, ve kterém se politk s ambicí vládnout může pohybovat. Buď přesně reprezentuje průměr národa, nebo je o něco lepší, či o něco horší. Kdo se od průměru příliš odchýlí ať v jednom, či druhém směru, toho nikdo nezvolí. Ne za normální situace.

Společnost míří vzhůru, pokud jí vládnou politici o něco lepší než průměr a zažívá sešup, když jsou naopak o něco horší. Ponechám na laskavém čtenáři, ať si za uplynulých třicet let sám dosadí jednotlivé prezidenty a šéfy vlád do jedné z těchto kategorií. Umístění onoho národního průměru je dlouhodobě víceméně stejné. Nicméně se přeci jen pohybuje v závislosti na situaci, na tématech veřejné debaty. Říká se tomu momentum. V roce 2018 jím byl zveličený strach z migrace, což pomohlo Zemanovi znovu na Hrad.

Právě ono momentum je ale nyní na straně těch, kteří mají plné zuby Zemanovy éry a přejí si návrat Havlovy republiky. Katalyzátorem tohoto pohybu se staly demonstrace Milionu chvilek pro demokracii - což je od roku 1989 první občanská iniciativa, která cíleně a důsledně usiluje vyjít z pražského ghetta do regionů. Mimochodem Andrej Babiš vůči chvilkařům v poslední době volí daleko mírnější a spíše obrannou, než útočnou rétoriku. Mimo jiné řekl, že by se klidně podepsal pod jejich poslední petici.

Gravitace Havlova odkazu

Český premiér měl už dříve řadu důvodů, proč se stavět na stranu Západu, a tedy proti přáním současného prezidenta. Nechce být v EU stejným vyvrhelem, jako Orbán a Kaczynski. Agrofert vlastní v Německu významné firmy. Chce být respektován v Bílém domě, kam narozdíl od Zemana nemá vstup zakázán. Potvrzuje se, jak velký význam pro naši svobodu a demokracii má členství v euroatlantických organizacích, jež omezuje manévrovací prostor potenciálních autoritářů.

Nyní se k těmto pragmatickým důvodům přidává změna společenské nálady. Hlásit se k Havlovi najednou opět není zas tak špatné. Zkoumání upřímnosti Babišovy motivace nechám jiným. Ale oceňuji sám fakt, že považoval za zásadní se právě 17. listopadu přihlásit k Havlovu odkazu (zatímco Miloš Zeman zatvrzele mlčel). Tak jednoznačné prohlášení nepůjde jen tak vzít zpět. Ukazuje se, že „nájezdník“ se snaží přizpůsobit kultuře „Egypta“, která kupodivu ještě přežívá.

Politika není ani psychoanalýza, ani soutěž skautů o bobříky. Každý politik z velké většiny dělá to, co se mu vyplatí, nebo co dokonce musí. Když udělá něco navíc a umí se někdy postavit za dobrou věc i proti většině, pak se stane velkým státníkem. Ale dlouhodobě se v demokracii přání voličů a konání politiků v zásadě kryjí. Pokud si tedy Babiš myslí, že je pro něj dobře, když se hlásí k Havlovi a k EU, je to pro Česko objektivně dobrá zpráva bez ohledu na jeho subjektivní motivace i na jeho chování v každodenní politice.

Babišovo „obrácení“ tak nevypovídá ani tak o něm, jako něco nikoli špatného o českém národě a jeho hodnotách. Stejně jako o pevnosti našeho zakotvení v EU a NATO. Test obého přijde brzy: při diskusi o stavbě nových jaderných bloků. Miloš Zeman určitě tvrdě a bezskrupulózně nasadí všechny páky, aby zakázku získali Rusové. A Andrej Babiš bude moci ukázat, zda cítí silněji gravitaci Hradu, nebo přitažlivost Havlovy republiky. To je, oč tu běží, a i dnes tak mocný muž jako premiér je v této velké historické hře jen jednou z figurek.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud