Schmarcz: Green Deal je jako steeplechase. Chce to lepšího trenéra, koně i žokeje

Martin Schmarcz

18. 05. 2020 • 08:00

Green Deal je něco jako steeplechase. Všichni máme v roce 2050 doběhnout k věži uhlíkové neutrality. Cíl je dán a není realistické věřit, že ho Evropská unie změkčí. Ale trasa, kudy běžet, přesně vytyčena není. Je tedy šance si ji chytře vybrat a nepadnout na nějaké nepřekonatelné překážce. S touto vládou to však nedokážeme, na to má pod sedlem příliš velký handicap střetu zájmů.

Upřímně řečeno, vsadit budoucnost půl miliardy lidí na paličatou snahu dosáhnout jednoho jediného parametru, je poněkud šílené. Ale koneckonců, Česká národní banka s námi provedla cosi podobného, když se urputně jala držet naši měnu slabou a intervenovala kvůli tomu v řádech bilionů korun. Neptejme se, jestli můžeme „cílování“ EU na nulové emise CO2 do roku 2050 nějak změnit. Ptejme se, kudy za tou věží poběžíme, na jakém koni a s jakým žokejem. Tedy kdo určí strategii, kdo to odmaká a kdo povede vítězně do cíle.

V „běhu za věží“ nás čeká několik překážek. Jde o čisté zdroje energie, o opatření v dopravě, průmyslu, zemědělství, stavebnictví. Důležitá je ovšem trajektorie. Evropská unie dělá hloupou chybu, když si vynucuje přechod na elektromobily v době, kdy se velké množství elektřiny vyrábí z uhlí, takže faktické emise jsou daleko vyšší než u dieselů. My jsme zase vrazili bilion do dotací solárních baronů, kteří vyrábějí sotva 2,5 % elektřiny. Jde tedy o výběr i časování správných opatření, jež pomohou jak přírodě, tak ekonomice.

Všechno je (jako ve Vesmíru vždy a všude) nakonec otázkou energie. Pokud dokážeme veškerou elektřinu vyrábět bez spalování fosilních paliv a pokud je přestaneme používat i v průmyslu, zemědělství a dopravě, máme v podstatě vyhráno. S kysličníkem uhličitým, který vydechneme my a zvířata, si už poradí naše lesy. Máme dvě miliardy vzrostlých stromů, což představuje dvacet milionů tun zachyceného CO2 ročně (pro srovnání, deset milionů Čechů vyprodukuje dýcháním necelé čtyři miliony tun).

Úkol je to ovšem obrovský. Ve formě elektřiny zatím spotřebováváme jen zhruba třicet procent energie, sedmdesát procent pochází z přímého spalování uhlí, ropy a plynu. Z čistých zdrojů, tedy z jaderných, vodních, fotovoltaických a větrných elektráren pokrýváme méně než čtyřicet procent výroby elektřiny. Celkem tak bez emisí získáváme nějakých jedenáct procent energie, kterou potřebujeme. Plných devět desetin pochází z fosilních surovin. Jistě, mohli bychom zkusit CO2 z ovzduší zase lapat, ale to není levné a samozřejmě je k tomu třeba vyrobit další elektřinu.

Naší první snahou musí být, abychom si mohli určit mix čistých energetických zdrojů, který bude pro nás v našich podmínkách nejvýhodnější. Potenciál vodních elektráren je prakticky vyčerpán. Zbývají vítr a slunce, u kterých není problém, protože EU je už podporuje, a jádro, jež je ale stále řazeno mezi „špinavé“ zdroje, což ztěžuje a prodražuje výstavbu. Vláda to chce řešit výkupní cenou, jež zahrne i tyto zvýšené výdaje. Lepší by bylo zrovnoprávnit jádro s větrem a sluncem - a pak ať se staví to, co se kde vyplatí.

Primárně by nám nemělo jít o dotace na jednotlivé zdroje, ale o férové podmínky a energetický výzkum a vývoj stimulující prostředí, v němž bude možné pružně reagovat na potřeby a rychle zavádět inovace. Dnes se může zdát, že by bylo nejvýhodnější postavit maximálně dva velké jaderné bloky a ty doplnit malými jaderkami a solárními a větrnými místními a ostrovními systémy pro domy, firmy a obce. Ale zítřek může přinést nové objevy a my bychom si k nim neměli předem zavřít cestu hloupě nastavenými cíli a ideologickou předpojatostí.

Udělejme si dvě hromádky. Na jednu dejme, co po nás EU chce, na druhou, co bychom chtěli my. Ze strany Unie jsou nepřekročitelné tyto požadavky: celkový cíl uhlíkové neutrality do roku 2050, emisní normy pro automobily, růst podílu obnovitelných zdrojů. My potřebujeme srovnat podmínky pro jádro se solární a větrnou energií (aby i soukromí investoři mohli se ziskem stavět, když už ne velké zdroje, tak aspoň malé modulární elektrárny). A dále možnost směrovat zelené investice tam, kde nám přinesou nejvíce prosperity.

Klíčový pro naši zemi je průmysl. Aby zůstal konkurenceschopný, musíme ho rychle a hluboce inovovat. Digitalizace, Průmysl 4.0, nanotechnologie, 3D tisk, rozvoj biomedicínských technologií… To vše zároveň sníží spotřebu surovin a závislost na importech z Číny, tedy i uhlíkovou stopu. Nutná je také reforma zemědělství, čili přechod z extenzivního plantážnictví k udržitelným rodinným farmám a spolu s tím zavedení účinných opatření proti vysychání půdy.

Velká část obou hromádek by na sebe měla pasovat. Zůstávají nám „jen“ dva hlavní střety s většinovým míněním států EU. Za prvé půjde o jadernou energetiku, za druhé o emisní normy v dopravě. Pokud jde o to druhé, tak tam platí, že co si neprosadí Volkswagen u německé vlády, s tím my sotva pohneme. Zřejmě přes toto nepojede vlak (či spíše diesel), a můžeme se utěšovat jedině tím, že Škoda je aspoň součástí velkého koncernu, který z nemilosrdného ultimátního zápasu automobilek může vyjít jako vítěz.

Boj o jádro bude velmi tuhý, a pokud máme mít šanci uspět, musíme položit něco na stůl. Mohli bychom to vzít jako „nepřekročitelnou podmínku“ (conditio sine qua non): Budeme souhlasit se vším ostatním, ale abychom dosáhli uhlíkové neutrality, potřebujeme, aby se jaderné elektrárny daly stavět bez prohibitivních regulací a za stejných investičních podmínek, jako solární a větrné. Výměnou se zavážeme, že jim neposkytneme větší veřejnou podporu, než elektřině ze slunce a větru.

Hloupé je, že máme vládu, jejíž možnosti něco užitečného prosadit jsou velmi omezené. Premiér není pro kolegy důvěryhodný, neboť je v kolosálním střetu zájmů. I v ekologii. Když přestane vydělávat na podpoře biopaliv, získá dotaci pro bioplynové stanice. Navíc on a ministr zemědělství patří k agrobaronům, a tratili by na přechodu k udržitelnému zemědělství a malým farmám. Raději si řeknou o dotace na beton pro přehrady. A že by se ministr průmyslu snažil v EU prosadit malé jaderné zdroje? Spíše bude připlácet ČEZu na ty velké.

Zatím vše jede dle špatných not. Doma Andrej Babiš hlasitě vykřikuje, že nenechá zničit českou ekonomiku zelenými šílenci. Na jednání Evropské rady však nejezdí s žádnými realistickými plány, jež by hájily národní zájmy, ale prostě bez protestů podepisuje, co dostane na stůl. Na co čekáme? Že nám pomůže Visegradská čtyřka? Kdepak. Poláci, coby nejvlivnější člen, udělali to, co při projednávání prvních energetických balíčků - vyjednali si s Němci v rámci Green Deal výhodné podmínky pro sebe. Zůstaneme v tom sami.

Green Deal může být hrozbou. Protože co přežijí Němci, podle kterých se konstruuje, to může menší a slabší ekonomiku zničit. Nicméně ďábel je v detailech. Pokud si prosadíme takový kurs, při kterém si kůň českého podnikání nezlomí nohy, pak můžeme v uhlíkové steeplechase brát i výhru. Jde o to realizovat pouze win-win řešení, tedy taková, která sníží emise CO2 i posílí ekonomiku, v čase, kdy budou mít logiku a půjdou zvládnout.

Příroda a ekonomika nejsou oddělené, tvoří velmi složitý vzájemně propojený „lidský“ ekosystém. Zničme jedno a zničíme druhé, nezřízený hon za ziskem i fanatická touha poručit klimatu jsou stejně nerozumné. Hlavně musíme vykuchat vše, co by nás v energetice nutilo utrácet ohromné sumy na předem preferované zdroje, či drahé technologie k lapání CO2. Sledujme, kdo bude nejvíce křičet, že vlastní kurs je nesmysl a máme běžet za Němci. Půjde o zelené lobbisty, kteří už si v Bruselu vyhrabávají cestu k dotačním miliardám.

Když z Green Deal zůstane prázdná krabice s nálepkou „Uhlíková neutralita“, kterou naplníme vlastním obsahem, pak může platit Churchillovo „překonané hrozby jsou vyhrané příležitosti“. Než se stavět na zadní, je výhodnější vybojovat si pro steeplechase, v níž se tak jako tak budou rozdělovat biliony euro, co nejlepší startovní pozici. Toho dosáhneme kombinací tří faktorů: jasné definice národních zájmů, nedvojznačného souhlasu s hlavním cílem a důvěryhodné vlády schopné se v EU dohodnout. Zatím nemáme nic z toho.

Úspěch v dostihu se skládá z dobrého trenéra, koně i jezdce. Ten první stanoví co nejvýhodnější kurs, což je práce pro zkušené kapitány průmyslu, ekology a experty na evropskou politiku, kteří by měli národní strategii vytvořit společně. Koněm, jenž to odmaká, musejí být naši zástupci v Bruselu a ministerští úředníci, protože jakmile se připravená politika dostane na stůl Evropské rady, či Rady EU, je už na velké změny pozdě. No, a žokej? To by měl být někdo jako Sebastian Kurz. Ale po tom voláme dlouho a marně…

SDÍLET